2. ZÁKLADNÍ SMĚRY V TEORII VZDĚLÁVÁNÍ DOSPĚLÝCH

2. ZÁKLADNÍ SMĚRY V TEORII VZDĚLÁVÁNÍ DOSPĚLÝCH

DVA TYPY

– teorie objektu /které aktéry učení a vyučování vidí jako objekt, neptají se po smyslu vzdělání/
– teorie subjektu / jejichž zájmy, očekávání a snahy jsou součástí tvorby andragogické vědy/

Teorie – jako objekt
– člověk je jen soubor kvalifikace, orientace, dispozice jednání, zástupce rolí, ne smysluplně konající individuum ve smysluplném světě
– učení je viděno pod úhlem využitelnosti a efektivity

1. makrospolečenská rovina
– vysvětlení souvislostí mezi sociálními změnami a vzděláváním dospělých
– poměr mezi společenským vkladem a přínosem vzdělávání dospělých
– teorie systémů, strukturálně funkcionalistická teorie, ekonomie vzdělávání a tzv. ekonomie vzdělávacího sektoru

2. mikroúroveň vlastních procesů učení a ovlivňování účastníků
– snaží se učení a chování zefektivnit a zvýšit výkonnost vlastního andragogického a didaktického procesu
– racionalita organizace učení, výběr témat, metod, o strukturu programů a efektivity učení
– podmínky a faktory učení dospělých, definice učení
– definice se přibližuje definici socializace, tedy učení je skrze zkušenosti podmíněný růst nebo změna znalostí, kvalifikací, dispozic k jednání a normativních orientací
– učení dospělých jde o vzdělávání v institucích
– dodává konkrétní recepty nebo didaktické technologie
– behaviorismus, teorie pole, tvarová psychologie

Teorie – jako subjekt
– zaměřuje se na účastníka v jeho životních situacích
– jeho zkušenosti, zájmy, blaho komunity atd.
– duchovně-vědní tradice německé hermeneutické pedagogiky a andragogiky a PVČ