Pojem celoživotní edukace
2.1 Pojem celoživotní edukace
Konstrukce pojmů zahrnuje ve vědecké oblasti nejrůznější činitele, objasňu¬jící podstatu sledovaných jevů a procesů. Ve vědách o člověku, k nimž patří též teorie edukace, nabývá na významu sestava činitelů zahrnujících genetické pří¬stupy. Jejich užití dokresluje obsah a rozsah pojmu. Francouzský odborník Paul Lengrand zvolil k objasnění příčin integrace problematiky celoživotní edukace sestavu činitelů, dokládajících její tvářnost v praxi a pojem v teorii. Jde o sesta¬vu, založenou empiricky s užitím teoretických vstupů, (cit. z českého vyd. 1968).
Na prvním místě ve výčtu těchto činitelů upozorňuje autor na populační růst, zahrnující v různých částech světa kvantitativní nárůst obyvatelstva. Ale nejen to – v souvislosti s tím se mění i skladba věkových skupin a řada jiných demo¬grafických ukazatelů, prodlužuje se délka lidského života aj. To má vliv na obsah, rozsah a institucionální základnu, přičemž sám nárůst kvantity není -jak vyplývá z dalšího -jediným činitelem změn. Na druhém místě se uvádí faktor technického pokroku s dosahem v nejrůznějších strukturách společnosti. Jde o nové technické objevy, rozvoj věd, edukace techniků a další prvky tohoto pokroku ve vědách humánních i přírodních. Důsledkem těchto změn je (za třetí) změna v sociální a občanské struktuře obyvatelstva. Ta přináší politické pro¬měny, generační posuny i změny v organizaci obyvatelstva. Zahrnuje dále i po¬stavení občana. Čtvrté místo v pořadí činitelů, významných pro obraz edukace dospělých, je i nárůst nové vlny zodpovědností za řízeni společnosti, které by bez potřebné edukační průpravy byly nezvladatelné. Zde už narůstá i teoretické zázemí společenskovědního charakteru. Demokratizace kulturního života, vy¬volaná nárůstem věd (ve výčtu pátý činitel) mimořádně rozšiřuje někdejší malé skupiny úzkých elitních skupin zájemců o kulturní statky. Decentralizuje se čin¬nost a řízení kulturních institucí, rozvíjí se základna prostředků hromadného síření informací.Přichází s ni problematika volného času (za šesté) a změna životního slohu. Ten se neobejde bez dalšího vzdělávání s širokým horizontem, jemuž již nepostačuje školská základna. Stoupá důležitost vychovatele, ukazu¬jícího lidem, jaký je okolní svět a jak volného času využít. Někdejší životní vzory trvale či dlouhodobě platné, postrádají širší uplatnění. P.Lengrand hovoří (za sedmé) o krizi modelů života a chováni. Objevuje se celý „řetěz výchov¬ných zásahů“ se vztahem k citům, manželství, otcovství aj. Pak přichází autor k jádru problému – k úloze a významu permanentního (tj. celoživotního) vzdě-I .i vání – osmém v pořadí důležitých faktorů, jež volíme k objasnění pojmu. Autor IH ipomíná, že v uplynulém období před nástupem uvedených hlavních faktorů pněn se život dělil na dvě období — na období dětství a dospíváni, jehož hlav-nim úkolem bylo připravit budoucího dospělého člověka pro jeho úkoly a od¬povědnosti a na období, kdy dospělý člověk užíval toho, co získal v mládí. Spo-lei nost se omezovala na evidované řádné vzdělání, umožňující vstup do společ¬nosti. Ukazuje se, že celoživotní edukace musí dohonit vymoženosti moderního
lení. K tomu má sloužit nejen učební program, ale též stimulace uplatnění iirllepších myšlenek v životě. „Stále více se ukazuje, že osobnost není něco
ho předem. Každý jednotlivec ji musí pro sebe vydobýt.“ (Lengrand).
