Podniková kultura tedy není jen velkolepá průmyslová architektura

Podniková kultura tedy není jen velkolepá průmyslová architektura, pěkný výrobkový design, uměni a obrazy v kancelářích. Nejsou to pouze náročně vybavené podnikové knihovny, velké oslavy či slavnostní shromáždění, příplatky na dovolenou nebo vyhlašováni nejlepšího pracovníka firmy. To vše mohou být jen dílčí části, atributy podnikové kultury, nespočívá v nich však její podstata. Nelze ani říci, že by podniková kultura byla záležitosti „pěkného počasí“, tedy záležitosti, kterou si podnik může dovolit až tehdy, když dobře vydělává, neboť nezávisí pouze na penězích.

Podnik má svou kulturu i tehdy, nejde-li o specifické vlivy českého, německého či italského prostředí.

Přesné a úplné vymezení podnikové kultury je velmi obtížné, což ukazuje i následující krátký přehled definic některých autorů, kteří se danou problematikou zabývají:

„Podnikovou kulturu tvoři zejména artefakty, perspektivy, hodnoty a domněnky, které jsou sdíleny členy organizace.“ (Dyer, G. W., 1985, s. 204}

„Zkusíme pojem kultury opět oživit – je to sbírka hodnot, symbolů, podnikových hrdinů, rituálů a vlastních dějin, které působí pod povrchem a mají velký vliv na jednáni lidi na pracovních místech.“ (Deal, T. B., Kennedy, A., 1983, s. 503)

„Podnikovou kulturu lze chápat jako systém hodnot a norem účelového společenství podniku.“ (Heinen, E., 1985, s. 987)

„Splněni úkolů, povinnost a pořádek je možné v podniku zajistit prostřednictvím mixu vlastních přesvědčení, podnikové ideologie, rituálů a mýtů, které spojíme pod etiketu podnikové kultury.“ (Pettigren, W„ 1979, s. 24)

„Pod pojmem podniková kultura se chápe typické jednání, uvažovaní a vystupováni členů firmy. Tvoří jednotu společných hodnotových představ, norem, vzorců jednání a projevuje se navenek jako forma společenského styku mezi spolupracovníky a ve společně udržovaných zvycích, obyčejích, pravidlech a materiálním vybavení.“ (Erose, R, Hentze, J., 1990, s. 239)