Uvedené perspektivy interakcionismu se nám mohou jevit jako velmi zajímavé při řešení různých výchovných problémů

Uvedené perspektivy interakcionismu se nám mohou jevit jako velmi zajímavé při řešení různých výchovných problémů. Zaměříme se třeba na to, jak se interakcionista vyrovná s konfliktem zájmů. Jedná cesta k dohodě je ta, že jednotlivci i přes neharmonický vztah v tomto vztahu setrvají, počítají ještě s většími „zisky nad náklady“. Druhým, a jednodušším řešením, je vymanit se z tohoto vztahu. Ve školním prostředí je však toto řešení z pochopitelných důvodů problematické, i když ne zcela nemožné řešení. Málo učitelů a žáků je schopno řešit takto situace konfliktu zájmů, protože by byla narušena rovnováha někde jinde. Nepřítomnost ve škole může přinést závažnější problémy, jako například konflikty s rodiči, kamarády či policií. Na smysl našeho chování se musíme dívat jako na vzájemně korelující a různé definice situací. Prosté vyhnutí se situaci tedy není na místě a ve škole je jak pro žáky, tak pro učitele nepříjemným a nepravděpodobným aktem.
Jak tedy řešit protichůdné definice v těchto konfliktních situacích?:
 Kompromisy, s uzavřením nelehkého příměří. Nepropadejme pesimismu z kompromisů. Interakcionisté se snaží dokázat, že díky identifikaci různých technik je možné objevit možnosti, jak opět získat kontrolu nad našim sociálním chováním a to bez újmy na duševním zdraví.
 Pokud není možné dosáhnout kompromisu, mohou nejvlivnější jedinci dosáhnout jakéhosi proveditelného konsensu na základě jejich menšinového rozhodnutí. Tady jsme již na poli didaktiky a mohli bychom vytvořit seznam technik (např. hrozby, odkazy na rozum či tradice, nadržování, odměny nebo i fyzické násilí), které mohou učitelé použít, aby manifestovali svou dominantní pozici v tomto asymetrickém vztahu s žáky. A jsme u problému moci. Mohou jednotlivci definovat svobodu a podle této definice se chovat? Tak můžeme tento problém konfliktu zájmů řetězit v duchu interakcionismu téměř donekonečna.