Učení

Učení
Lidský jedinec je vymezen a strukturován sociálními a materiálními podněty prostředí. To přirozeně vyžaduje, aby byl v neustálé pohotovosti ke změnám těchto vnějších daností a zkušeností, kterým se přizpůsobuje a podle kterých se chová a jedná. Změny chování jsou označovány jako proces učení. Od začátku dvacátého století je problematika učení, jakož i změn chování, centrálním předmětem pedagogické psychologie a sociologie výchovy. Krátce si představíme některé koncepce teorie učení s ohledem na jejich význam pro pedagogické a sociologické řešení problémů:
 Klasické podmiňování
Ruský fyziolog I.P.Pavlov díky pokusům se psy objevil, že reakce nenásleduje jenom na nepodmíněný podnět, ale také na původně neutrální podnět, pokud tento neutrální podnět následuje v bezprostřední časové návaznosti na nepodmíněný podnět. Reakce na jediné uvedení původního neutrálního podnětu je označována jako podmíněný nebo kondicionovaný reflex. Zvíře se naučilo reagovat na změněné podnětové podmínky.
 Učení pokusem a omylem
Zatímco je jedinec pasivně vydán v šanc podnětům díky struktuře podmíněných reflexů, stává se učící se jedinec v teorii učení E.L.Thorndika aktivním činitelem. Také on prováděl pokusy se zvířaty: hladová kočka byla zamčena do klece, mimo klec byla umístěna potrava. Pouze stiskem páky mohla kočka opustit klec a dostat se k potravě. Díky nesystematickým pokusům (pokus a omyl) stiskla kočka náhodně páku a utekla ven. Se zvyšujícím se počtem pokusů se zkracovala doba hledání páky, až se kočka naučila mačkat páku cíleně. Thorndike objasnil toto chování zákonem efektu. Naučené chování tak nastává častěji, jestliže byl učící se za něj v minulosti odměněn (v případě kočky potravou). Systematickým odměňováním a posilováním se proto dá chování, které si přejeme, upevnit: jde o metodu, jejíž pedagogická relevance je evidentní.