Teorie strukturálně funkcionalistické

2.1. Teorie strukturálně funkcionalistické
Někdy bývají tyto teorie nazývány teoriemi konsensu či teoriemi sociální rovnováhy. Funkcionalismus i strukturalismus vychází z díla Émila Durkheima. Tento stále moderní pohled na společnost vychází z předpokladu, že chceme – li porozumět základním institucím určité společnosti (tedy i školám) a pochopit, proč se členové této společnosti chovají určitým způsobem, musíme tuto společnost studovat jako celek. Všechny instituce se vyvíjejí ve vzájemné souvislosti. Například náboženské zvyky a představy musíme analyzovat i vzhledem k jiným institucím, nejenom k institucím církve.
Chceme – li studovat funkci nějakého jevu, jednání či instituce, pak se musíme zaměřit na to, jak přispívají k udržení kontinuity společnosti jako celku. Různí představitelé funkcionalismu používali často analogie společnosti s lidským tělem. Pokud chceme například pochopit význam srdce, musíme ukázat, v jakém vztahu je k jiným ústrojným částem těla. Pokud analyzujeme sociální jev, tak také hledáme, jakou má daný jev funkci při zajišťování další existence společnosti. Například náboženství (podle Durkheima) posiluje hlavní sociální hodnoty a udržuje sociální kohezi – soudržnost.
Podívejme se nyní na Durkheimovo pojetí role učitele. Je plně v souladu s výše uvedenými teoriemi. Společenské potřeby jsou opět nadřazeny individuálním. Učitelé musí usilovat o to, aby svou činností:
• vedli žáky ke kolektivní práci, loajálnosti a odpovědnosti,
• umožnili žákům poznat, že jejich loajálnost ke společenským cílům a hodnotám je přednější než osobní a rodinné záležitosti; tzn. že učitel může socializovat znovu ty žáky, jejichž předchozí zkušenosti se odehrávaly v prostředí, které preferovalo dílčí zákony a normy před skupinovými,
• vytvořily a rozšířily takové dovednosti žáků, které společnost ke své existenci potřebuje a které potřebují děti, aby přežily ve společnosti.
I když jsou učitelé agenty transferu, nesmějí zapomínat na to, že oni sami jsou podřízeni stejným společenským požadavkům. Učitelé jsou tedy současně mravními modely a ideály – „vedoucími i vedenými“, „nutícími i přinucenými“. Učitel by měl být podle Durkheima oddán učení z pohledu jemu nadřazených sil, kterých je nástrojem, ne původcem. Musí přinutit žáky, aby pochopili, že je touto silou ovládán a je jí zavázán, nemůže ji odstranit. Učitel je tedy podřízen společenským požadavkům, má ukázat žákům dominantní postavení společenských potřeb nad potřebami individuálními.