Krátce se můžeme zastavit ještě u jedné koncepce kritických sociologických pohledů na školní instituci

Krátce se můžeme zastavit ještě u jedné koncepce kritických sociologických pohledů na školní instituci. Jedná se takzvanou „bankovní koncepci“ vzdělání a školy. Jejím autorem je Paulo Freire, který se domnívá, že vzdělávání a vědění je majetkem lidí, jež se považují za vševědoucí a druhé ignorují a zabraňují jim ve vzdělávání. V této koncepci se žáci při vyučování stávají osobami přijímajícími vklad a učitelé jsou těmi, kteří vkládají (jako peníze do banky). Žáci jsou vlastně těmi, kdo sbírají a skladují jednotlivé obsahy. Podle Freireho lze těmto aktům předejít – likvidací rozporů mezi žákem a učitelem. Obě strany by měly být zároveň učitelem a žákem. Tento rozpor ale nelze řešit v databankovém světě vzdělání, jak ho známe ze současnosti:
 Učitel učí, žáci jsou učeni.
 Učitel ví všechno, žáci nevědí nic.
 Učitel přemýšlí, žáci jsou objektem tohoto přemýšlení.
 Učitel mluví, žáci ochotně naslouchají.
 Učitel ukázňuje, žáci jsou ukázněni.
 Učitel vybírá, žáci se tomu podřizují.
 Učitel vykonává činnost, žáci mají iluzi vlastní činnosti.
 Učitel vybírá obsah programu, žáci se přizpůsobují,
 Učitel je subjektem procesu učení, žáci jsou objektem.
Databanková či bankovní koncepce vzdělání považuje lidi za přizpůsobivé a ovladatelné. Čím více vyvíjejí žáci úsilí k přechovávání těchto vkladů, tím méně se rozvíjí jejich schopnost kritického pohledu na svět. Převažuje více adaptace na svět rozložený na fragmenty. Učitelé – utlačovatelé se nestarají o to, aby byl svět vnímán jako svět možných přeměn. Učitelé jsou v této koncepci srovnáváni s bankovními úředníky. Freire též navrhuje změny, týkající se především oblasti transferu vědění, například problémové vyučování, kritické metody učení, výchova ke svobodě aj.