Andragogická didaktika má před sebou své Himaláje
Andragogická didaktika má před sebou své Himaláje, vrcholy zvedající se z rovin edukace. Jsou to vrcholy formálního, neformálního a informálního vzdělávání, představující též různé podoby edukačních proudů (systémů), zajisté bez vzájem¬ně kladených bariér. Zdá se, že v této nově se rýsující didaktice působí nejvíce starostí právě interakce těchto tří proudů, které celoživotní edukaci reprezentují. Vždyť v preparované, čisté podobě existují jen v malé míře a převážně se vysky¬tují ve variantách. Literatura prezentuje formální edukaci jako kódovanou (s registrovanými účastníky), ve stabilní institucionální síti, určenou zejména na¬stupujícím generacím jakož i dospělým, kteří ji dosud neabsolvovali. Neformální aktivity se chápu jako autonomní, často jen příležitostné, odpovídající aktuálně vznikající potřebě či zájmu trvalejšího charakteru. Institucionální síť pro tyto ak¬tivity netvoří systém s typizovanými články (stupni), účastníci sem vstupují dob¬rovolně, vzdělávají se s ohledem ke své profesi nebo jen pro volný čas. Informál-ní vzdělávání obvykle postrádá didaktickou připravu, vymyká se velmi často or¬ganizovaným aktivitám. Teoretický přístup zde rozlišuje edukační proces odsíře¬ní informací. Avšak andragogická didaktika tento kategorický rozdíl ve svých aplikacích nejednou podrobuje revizi. Dospělý jedinec vyzbrojený studijní i životní zkušeností i výsledky předchozí edukace využívá roviny šíření informací nejen k doplěníyii osvojených poznatkových struktur a ke stimulaci dalšího sebevzdě¬lávání, ale i ke kultivaci vlastní osobnosti. Informální vzdělávání (edukace) se svými instrumenty (např. mediálními) může působit paralelně ve vztahu k připra¬veným jedincům. Obrazně řečeno, informální vzdělávání (edukaci) lze chápat i jako náhorní rovinu, o níž se opírají formální a neformální edukace.