Vyčlenění (odloučení)

5. vyčlenění (odloučení): potřeba soukromí. Má intenzívní potřebu soukromí a samoty. Protože nevytváří k druhým vztah ulpívání, může se těšit bohatstvím a plností přátelství jiných. Tato kvalita odloučení není vždy druhými pochopena a akceptována
– v sociálních střetech jsou často považováni „normálními“ lidmi za stranící se, rezervované, snobské a chladné
– zvláště pak těmi, kteří nemají adekvátně uspokojovánu potřebu lásky a náležení, zatím co u seberealizátorů je těmto potřebám vyhověno a proto nepotřebují jiné v obvyklém smyslu přátelství
– potřeba jiných je jinou hladinou setkání se se sebou samým (jsem-li sám, jsem se svým nejlepším přítelem = je sám, aniž by byl osamělý)
– potřeba soukromí a sebedůvěra zahrnuje i jiné aspekty chování (např. zůstat klidný a vyrovnaný v obdobích osobního neštěstí či zabránění rozvoji)
– vyplývá to z jeho tendence zůstávat na své vlastní interpretaci situací bez ohledu na to, co si za daných událostí myslí či co cítí druzí
= jsou sami východiskem pohybu, odolní vůči sociálním tlakům držet se sociální konvence

6. autonomie: nezávislost na kultuře a prostředí. Jsou osvobozeni jednat nezávisle na fyzickém a sociálním prostředí
– to jim umožňuje spoléhat na své vlastní schopnosti a latentní zdroje růstu a vývoje
např. seberealizující studenti nepotřebují k učení „pravou“ akademickou atmosféru v areálu školy, jsou s to se učit kdekoli, protože mají sami sebe
– zdraví lidé mají vysoký stupeň sebeřízení a „svobodnou vůli“: pojímají sebe sama jako sebeovládající, odpovědné, aktivní a vnitřně ukázněné činitele v určování svého vlastního osudu
– jsou silní v zapomínání na postoje a city druhých, vyhýbají se poctám, postavení, prestiži a popularitě
– takové vnější satisfakce jsou vnímány jako méně významné než seberozvoj a vnitřní růst
– to ovšem závisí na tom, že v minulosti se jim od jiných dostávalo lásky a bezpečí