Strategie zvládnutí stresu i obranné mechanismy

Strategie zvládnutí stresu i obranné mechanismy:
 vytvoření priorit
 vyhýbání se stresu
 dovednost „vypnout se“
 rozšíření interpersonálních vztahů

Člověk se může zaměřit buď na:
• zvládání problému, který situaci vyvolal a pokouší se nalézt způsob, jak ho vyřešit (pokusit se ubrat zátěž, nějaké činnosti zkrátit, lépe hospodařit se svým časem, důvěřovat schopnostem druhých lidí, spolupracovat s dalšími lidmi
• zaměřit se na to, abych zvládal emoce, spojené se stresovou situací. Situace jsou nadější, je v mých silách je změnit, má smysl, bojovat s nepříznivou situací, naopak jsou nezměnitelné, je třeba je rozeznat a včas je přijmout.

Nevhodné strategie zvládání stresu:
• alkohol
• nikotin, uklidňující léky a další návykové látky
• na úrovni psychické mají podobnou úlohu ego-obranné mechanismy

Obranné mechanismy jsou první, naučenou reakcí na nadměrnou zátěž, jejíž funkcí bylopůvodně chránit organismus před poškozením, ale tato obrana se zautomatizovala, působí často neadekvátně a setrvává-li v ní jedinec déle, ztrácí schopnost pružného přizpůsobování aktuálním okolnostem, nemůže se dále vyvíjet

Obranné mechanismy – jsou odvozeny od základních reakcí na stres: útoku a úniku, které se na psychologické rovině projevují jako:
 rigidita – ztuhlost
 regrese – vytěsnění z vědomí
 regrese – ústup
 inverze – převrácené chování
 popírání nepříznivého faktu
 sebeobviňování
 introjekce – promítání starostí druhých lidí do vlastního nitra
 racionalizace
 sublimace – povznášení
 obviňování druhých lidí
 identifikace – ztotožnění
 projekce – promítání vlastních zájmů do druhých osob

Tyto obranné mechanismy mají a zejména měly v našem dětství důležitou funkci, umožnit nám přežít v podmínkách nadměrné zátěže organismu.