Majetkové rozdíly dětí

Dotazník dále zjišťoval, nakolik děti sociální rozdíly vnímají, resp. jak reagují na vnější důsledky nižší sociální úrovně rodiny. Děti ve 28 % případů uváděly, že se buď ony samy nebo jejich kamarádi posmívali spolužákovi kvůli horšímu oblečení a v 9,5 % případů kvůli nevyhovujícím školním potřebám. Další znaky ekonomického statusu již byly v očích dětí méně významné, za zmínku stojí snad jen posměch kvůli horším botám (4,7 %) a kvůli nedostatku peněz na útratu (3,4 %).
Poměrně vysoké je procento dětí, které shledává oblečení spolužáků jako výrazně nevyhovující. Asi toto je faktor, podle kterého děti vnímají své vrstevníky jako přijatelné, standardní, „normální“, nebo jako odlišné, nepřijatelné, „divné“. Dokládá to ostatně i fakt, že přímou zkušenost s posměchem, jehož byly samy terčem, má nejvíce dětí (8,8 %) rovněž kvůli svému oblečení. Např. jeden chlapec byl ve třídě opakovaně titulován jako „trhový mužíček“, neboť většina jeho oblečení pocházela ze stánkového prodeje od vietnamských obchodníků.
Na tomto místě stojí za úvahu, že lze jistě pochopit, odmítnou-li rodiče dítěti koupit koženou bundu za šest tisíc, ze které napřesrok pravděpodobně vyroste, stejně jako značkovou obuv světoznámé firmy. Naopak přešívá-li maminka dvanáctiletému chlapci tesilové kalhoty po starším bratrovi, je to šetření na nesprávném místě.
O tomto problému se zmiňuje rovněž poradenská psycholožka PhDr. Naděžda Verecká (Rodina a škola 10/98), která říká, že jsou školní třídy, kde se získá slušná pověst pouze koženou značkou na zadnici či jinde. A to je podle ní problém, který není na místě zlehčovat, protože kdo ji nemá, může být ve skupině vyřízen. Ukazuje se, že oblečení je ve skupině vrstevníků velmi důležitým kritériem přijímání či odmítání jedince, že jeho nerespektováním mohou rodiče své děti vystavit řadě nepříjemných situací. V některých zemích mají děti po dobu školní docházky předepsánu uniformu. Můžeme jistě tento zvyk kritizovat ale nelze nevidět, že výše popisovaný problém je tím elegantně vyřešen.