KOGNITIVNÍ SLOŽKY JÁ

1. KOGNITIVNÍ SLOŽKY JÁ reprezentují jak a) postupným sebeuvědomováním se rozvíjející “zážitek sebe” jako samostatné jednotky v prostředí a protipól vnější reality v “subjekt-objektové interakci” (“Tichý divák v nás!” Mahariši ), tak b) v procesu sebepoznávání vznikající více či méně adekvátní systém představ o vlastní osobité struktuřa schopností a vlastností, tedy o “způsobilosti” tvořící předpoklady k výkonu v různých činnostech.
a) Sebuvědomování (Jsem) se vyvíjí již od nejranějších stadií (kde je podporováno zkušenostmi z experimentace, rozšiřováním schopnosti komunikace, záměrností pohybů atp.). Již kojenec se poznává v zrcadle, batole se začíná označovat “Já” atp. V dospívání pak představuje vědomí Já řídící činitel sebeovládání (“Kapitán na velitelském můstku našeho organizmu” Říčan), předmět sebevýchovy a projevuje se prosazováním osobní autonomie. /Podle Jamese je Já nejen “tokem subjektivního sebezažívání“, ale zahrnuje i širší komplex duševních schopnosti, sociálních rolí a materiálních objektů (dům, auto atp.)./
b) Sebepoznávání (Jaký jsem?) spočívá v poznávání sebe jako objektu sebepozorování. V tomto procesu “Já-subjekt” (autentické sebezažívání) a „Já-objekt“ (neosobní náhled na sebe) permanentně fluktuují a “vzájemným dialogem” probíhá sebepoznávání, sebeřízení i sebehodnocení. /Uvědomte si rozdíl mezi “introvertovaností” – jako osobnostním rysem, “introspekcí” – jako procesem sebepozorování, a pociťováním sebe sama – jako “středu pozornosti”/. Sebepopis je pouhou odpovědí na otázku “Kdo jsem Já?“ (hoch, žák, fotograf, ateista), kdežto skutečné sebepoznávání řeší otázku “Jaký jsem?“ (zrzavý, chytrý, závistivý). Dospívající si zpočátku všímají jen povrchních a nápadných znaků než proniknou k podstatnejším vlastnostem osobnosti. Vždy je třeba se varovat nebezpečí sebeklamu. K dosažení objektivnějších charakteristik a reálnějšího odhadu způsobilosti napomáhá pravidelná severeflexe (periodická rekapitulace vlastního chování zvl. konfliktů, upřímné zhodnocení vlastního podílu, zvážení optimálních způsobů řešení a jejich následná aplikace v praxi). Tímto způsobem přechází postupně “sebepoznávání” k sebeovládání a sebekontrole (kdy člověk dřív než něco udělá zváží možné následky), tedy i sebevýchově.