Charakteristické znaky PUBERTY A ADOLESCENCE

8. Charakteristické znaky PUBERTY A ADOLESCENCE (charakteristika a srovnání vývojových změn v pubertě a adolescenci) a změny RACIONÁLNĚ-KOGNITIVNÍCH procesů v průběhu dospívání (úroveň vnímání, pozornosti, paměti, myšlení a tvořivosti v pubertě a adolescenci)
Během deseti let dítě vyspěje tělesně, psychicky i sociálně v dospělého člověka, připraveného na vstup do zaměstnání (čím vyšší cíle tím náročnější příprava) i občanského života (manželství, rodičovství) a stane se integrovanou osobností. Nejvýznamnějšími změnami jsou přechod od nesamostatnosti k samostatnosti, do neodpovědnosti k odpovědnosti, od závislosti k nezávislosti, od orientace na konzumaci k tvorbě společensky významných produktů a hodnot, přechází také od učení řízeného z vnějšku k samostudiu, od výchovy k sebevýchově, dochází tak k posunu mechanizmů sebeřízení od vnějších požadavků k většímu respektu vůči vlastní, stále propracovanější struktuře vnitřních subjektivních kritérií (individuální rozdíly převažují nad věkovým faktorem).
PUBERTA je obdobím vyznačujícím se disharmonií fyzickou (končetiny) i psychickou (vědomí nesouladu funkcí, nejistota, napětí, „vulkanizmus“) spolu se pociťovným zvýšením sociálních nároků. To vše se zpočátku projevuje navenek nevyvážeností reakcí (klackovitost, klátivá chůze, předvádivost) i výkonů (činorodost-lenost, poslušnost-nedůtklivost, přátelskost-urážlivost, společenskost-potřeba izolace).
V racionálně-kognitivní oblasti dochází zvláště rozvojem abstrakce k dovršení výkonnosti a tím i k širšímu a hlubšímu kontaktu s realitou – ve skutečnosti však v tomto období převratných změn v prožitkové sféře osobnosti nebývá dané ” zralosti myšlení” ještě dostatečně využito.
Imaginativně-emotivní funkce vykazují mezi 12. a 14. rokem výrazný sklon k sebepozorování, egocentrizmu, nestabilnímu obrazu Já a sebehodnocení i ostýchavosti. /”K nebi rozjásaní a na smrt zkormoucení” Goethe/. Mnohým se zdá, že o nich vrstevníci mají špatné mínění a zakoušejí pak depresivní stavy. U děvčat se to projevuje silněji než u chlapců (41 : 29% ). Zažívaná krize se stává silným podnětem k akceleraci nastupující zralosti a vyváženosti složek Já, které by se mělo stát jádrem prožívání i volních aspektů osobnosti “orientované na dospělost”. Egoidentita přechází od „difuzní totožnosti“ k „sociální předurčenosti“, přes následující „krizi identity“ až k dovršení „zralé totožnosti“.
Offerovi [1975] však svými výzkumy poněkud narušili představu o obecně bouřlivých a výrazně negativních proměnách sebezažívání pubescentů, ty se prý týkají jen asi 50 % dospívajících, vedle toho asi 25% je prochází údajně dospíváním zcela bez „krizí“.