AUTORITATIVNOST

B. AUTORITATIVNOST
Vedle toho jsou vychovatelé, kteří jsou přesvědčeni, že dospívající lze zvládnout jedině přísností, pevným režimem a stálým zaměstnáváním. Autorita neustále kritizující, napomínající a nařizující a vyžadující nekompromisní poslušnost však vyvolává nejen neurotizující atmosféru, afektivní tenzi, ale také odpor, revoltu, vzdorovitost, nerespektování příkazů a zákazů, hádky, osočování, popř. závislost, konformitu, taktizování, sklon k podvádění, aj. formy obrany. Trestné sankce, dávají navíc určitým aktivitám až příchuť „zakázaného ovoce“. Přísně vedení reagují spíše pod vlivem „strachu“ a ne střízlivého hodnocení „Výchovná opatření“ s převahou negativního podmiňování a nadřazenosti (funkční, odborné či věkové) nepodněcují také rozvoj zájmů a samostatné tvořivosti.
Dospívající navíc těžko snáší ironii i každou jinou formu zesměšňování, zvláště před svědky. Je proto dobré osvojit si určité zásady kritiky: Varovat se afektivní kritiky, formu zvážit, individualisovat a zvolit vhodný čas, okolnosti i podmínky získávající k nápravě (ne obraně). Potřebu obraných reakcí snižuje také “komplexní zhodnocení osobnosti”, včetně jejich dobrých stránek a ty na začátku zdůraznit. Nepovyšovat se a neurážet. Kritizovat vždy konkrétně, ne obecně. Nikdy nenapadat „osobnost“ („Jsi nedbalý!“ zní jinak než „Zanedbal jsi to a to ..“.). Součástí konstruktivní kritiky musí být také náznak nápravy.
Dospívající jsou sice schopni se „flákat“ a projevovat nezodpovědnost, vedle toho však i plnohodnotný výkon, soustředění a vědomí povinnosti, avčšak jen když se je podaří zaujmout a získat. Optimálnější formou výchovné práce je proto snaha o lidský přístup, spojený spíše s kladným podmiňováním.