ADOLESCENCE

ADOLESCENCE je vrcholným stadiem dospívání ve kterém krystalizují východiska “sociálního dozrávání”. Dosažení adekvátních hledisek ego-identity je významným úkolem adolescence. Je třeba osobně určit optimální poměr SOCIALIZACE (termit) pro zařazení do společnosti (konformita, výhody a sankce) a INDIVIDUALIZACE (Robinzon) k dosažení samostatné a sebeřídící osobnosti (sebepoznání, sebepojetí, seberealizace ). Jsou v tom značné individuální rozdíly. S “ vyspělostí společnosti” .a narůstající .nepřehledností vztahů se i zralost sebepojetí stále oddaluje. Adolescence je tak mnohdy ještě obdobím relativní nezralosti.
Bývají uváděny čtyři úrovně senepojetí (Smékal):
1.) Jedinci „zmatení“ – nejisté a neuvážené jednání, kolísavé sebevědomí („Nejsou schopni orientovat se ve společenských požadavcích a nevědí si rady se sebou. Pocit důležitosti si někdy posilují i společensky nežádoucími projevy“).
2.) Skupina „závislých“ – v sebepojetí i sebevědomí přebírají postoje autorit. („Nepůsobí problémy, plní požadavky, aniž by o nich příliš uvažovali. Nevykazují krize, jsou nesamostatní a zůstávají konformní, závislí a manipulovatelní“).
3.) Skupina „hledajících“ – sebepojetí se u nich tepreve formuje a životní cíle zpřesňují. („Angažováním v mnoha činnostech a rolích jakoby zkoušejí své síly“).
4.) Skupina se zdravě zformovaným sebepojetím – mají sebevědomí nezávislé na referenční skupině či situaci. („Adekv.zvládají požadavky okolí a vědí co chcou“).
DOSPĚLOST (dovršení vývoje u dívek v průměru v 19 letech, u chlapců až ve 23) Vyspělá osobnost dosahuje optimální úrovně KULTIVACE (zařazení ve světě poznání,, humanistických ideálů i hodnot) a představuje tak vpravdě AUTONOMNÍ SEBEREGULUJÍCÍ SYSTÉM (periodická restrukturace a dolaďování východisek sebřízení s ohledem na vnitřní i vnější změny).
Rozdíly RACIONÁLNĚ – KOGNITIVNÍCH procesů v PUBERTĚ a ADOLESCENCI:
ČIVOST vykazuje ještě zvýšení čitlivosti na vůně a zlepšení smyslu pro rytmus. VNÍMÁNÍ lze chápat jako “subjekt-objektový boj”, ve kterém jsou zbraněmi “objektu” množství, neuspořádanost a dynamika podnětů, a na straně “subjektu” jen motivace, motodologie, systematičnost při shromažďování, třídění a vyhodnocování údajů. Zatímco u pubescentů lze pozorovat navzdory dosažené vyspělosti všech funkcí spíše povrchní a nepřesné pozorování, zjednodušené a ukvapené závěry a netrpělivost při shromažďování faktů, tak adolescenti jsou již schopni využít schopnosti abstrakce i bohatější zkušenosti , které jim umožňují orientovat se na podstatné. Dochází také k nové uplatnění „názornosti“ (schemata, modely, technické výkresy, grafy atp.). Stabilizuje se také individuální KOGNITIVNÍ STYL (konstitučně či osvojením ustálený přístup k realitě) ovlivňující přijímání, zpracovávání a pořádání informací. Výčet forem této důležité charakteristiky osobnosti není dosud ukončen: zaměření na detaily – či na celek, orientace na rozdíly – nebo na podobnosti, postupování „krok za krokem“ – popř. intuitivnost a vhled, úzké zaměření – či odstup, ostrost a přesnost odrážení – anebo spíše ulpívání na dříve fixovaném, tendence k reprodukování – nebo spíše objasňování, snaha o objektivní přístup – či důraz na subjektivnost, šíře a stabilita kritérií – anebo jejich neujasněnost a povrchnost, interní – či externí východisko kontroly, pomalost a přesnost oproti rychlosti a nepřesnosti, rigidita – a flexibilita, závislost na poli – nezávislost a originalita, humanistická – nebo přírodvědná orientace atp.