Jako činitelé vývoje se uvádí obvykle jen genotyp…

Jako činitelé vývoje se uvádí obvykle jen genotyp, prostředí a výchova, s rozvojem sebeuvědomování se však právě vědomí Já stává stále výraznějším faktorem v dynamice subjekt-objektové interakce.
1. ORGANIZMUS – faktory zděděné (genotyp), vrozené (mutace genů) a kongenitální (prenatální a perinatální intervence);
2. PROSTŘEDÍ – vlivy konstituční (fyzikální a chemické) a variabilní (výchova, výuka, hodnoty, normy a cíle);
3. JÁSTVÍ – stále kompetentnější tendence vlastního Já (charakter sebepojetí, seberealizace, osobní cíle, plány aj.), včetně autokultivací dosažené úrovně nadosobních východisek sebeřízení osobnosti (ideály, hodnotové vědomí aj.).
Míru dopadu vnějších (fyzikálních i sociálních) a vnitřních (organických i osobních) činitelů v čase nejlépe vystihují následující hypotézy [volně dle Švancara 1967]:
1.) Jednoduché duševní funkce (motorické či grafické projevy) jsou výrazněji ovlivňovány bio-geneticky, kdežto komplexnější duševních útvary (sebeposuzování, hodnocení jiných, vzdělanost, hodnotové vědomí) jsou spíše výsledkem vlivu širších kultivačních faktorů.
2.) Ty schopnosti a vlastnosti (např. reakční čas, labilita, dominance aj.) vykazující výrazně krajní projevy (ať ve smyslu hyper či hypo) jsou silněji determinovány geneticky, zatímco charakteristiky vykazující střední hodnoty projevu jsou snadněji ovlivnitelné vnějšími vlivy.
3.) S věkem se východiska autoregulace postupně přesouvají od „biogenetických činitelů“ a „vnějších formativních vlivů“ ke stále výraznějšímu podílu vlastního Já. Mediátorem působení genetiky či prostředí je tedy stále více „sebevzdělávací a autokultivační aktivita jedince“.
Podle INTERAKČNÍ TEORIE [Magnusson-Enler, 1976] je osobnost aktivním činitelem vlastního prožívání a chování (nejen výslednicí genotypu a dosavadního vývoje osobnosti), projevuje se tedy především v osobitém způsobu vnímání, hodnocení a reagování v aktuální situace.
Člověk je neustále nucen regovat na vnější i vnitřní změny. PSYCHICKÉ EKVILIBRIUM [Piaget 1997] představuje schopnost změny dosavadních „asimilačních schemat“ a vznik i fixaci adekvátnějších adaptačních postupů, slouží tím k „obecné tendenci osobnosti dynamicky obnovovat vnitřní psychickou rovnováhu“ [Nakonečný 1993, 192].
Současný HUMANISTICKÝ MODEL VÝVOJE nahlíží vývojová stadia jako možné stupně optimálního vývoje, který směřuje k dosažení stavu kultivované autonomní seberegulace (podrobněji viz Čačka 2002). Z hlediska „humanistického vývojového modelu“ je hybnou silou vývojových změn „plnění vývojových úkolů“. Humanistický model vývoje tak nepovažuje vliv prostředí za primárně určujícící činitel. Pozitivní vývojovou změnou je každý progres směřující ke zralé autonomii a možné zaváhání či vybočení je možné považovat za signál deviace (bez rámcové představy kam by měl vývoj směřovat by jakákoliv “změna” mohla být považována za “vývoj”). „Přirozený vývojový plán“ napovídá vychovatelům i charakter intervence.
„Facilitování přirozeného vývoje je něčím zcela jiným, než snahou o vštěpování libovolných socializačních norem. Jedinými eticky přijatelnými formami intervence jsou ty, které vývoj pozitivně stimulují“ [Kohlberg in: Chandler 1980, 84].
Duševní změny nastupují obecně podle základních principů vývojových změn: jednotlivé funkce dozrávají v zákonité posloupnosti určené jejich významem pro život (imaginatio – ratio), střídají se fáze relativně stabilních projevů s nenápadnými kvantitativními změnami (puberta, adolescence) s obdobími kvalitativních skoků (přechodná období), pokračují procesy diferenciační (jemnost emotivity) i integrační (nerozpornost postojů), v určitém směru se vyskytuje zvýšená senzitivita (hledání partnera) atp.