Behavioristický přístup
Behavioristický přístup
Tento přístup je velkým směrem americké psychologie, dominoval především v první polovině 20. století. Jeho zakladatelem byl John B. Watson, předmět studia psychologie omezil na objektivně pozorovatelná fakta, tzn. především na studium chování. Chování se zkoumalo experimentálně, zaměřovalo se na výzkum učení a mnoho experimentů se provádělo na zvířatech a jejich výsledky se zobecňovalo i na lidské učení.
V ranném období behaviorismu se lidská mysl pokládala za černou skříňku a opomíjelo se veškeré vnitřní mentální dění, včetně myšlení a emocí. Jednotkou chování bylo spojení stimulu a reakce. Zastánci věřili, že lidské chování je formováno vnějšími vlivy, především odměnami a tresty ze strany učitelů a rodičů, jinými slovy je lidská osobnost formována hlavně učením.
V šedesátých letech se v rámci behaviorismu začaly prosazovat sociálně-kognitivní teorie učení. Albert Bandura, Julian Rotter, Walter Mischel začali předpokládat, že lidé nejsou pouhým produktem vnějších vlivů, ale své okolí aktivně modifikují nebo vytvářejí. Lidé se učí také na základě observačního učení a jejich chování není determinováno pouze vnějšími podněty. Na chování mají velký vliv vnitřní přesvědčení, očekávání a hodnoty.
Psychodynamický přístup
Psychodynamické směry psychologie, které vesměs navazují na psychoanalýzu, považují za integrální součást lidské mysli vedle vědomí také nevědomí. Psychodynamická psychologie zprvu vznikala na základě potřeb psychoterapeutické praxe. Doménou psychodynamických škol je zkoumání nevědomých oblastí lidské psychiky.
Zakladatel psychoanalýzy Sigmund Freud byl přesvědčen, že všechny duševní prožitky i projevy chování mají svůj nevědomý motiv. Postupně vzniklo několik psychoanalytických směrů a škol. K psychodynamické psychologii lze přiřadit dílo A. Adlera, Carla G. Junga, Karen Horneové, Ericha Froma a H. S. Sullivana. Všechny školy charakterizuje zájem o nevědomé psychické procesy a předpoklad, že zkušenosti v raném dětství rozhodujícím způsobem ovlivňují další vývoj osobnosti.
Psychoanalýza je jednou z nejvíce kontroverzních, nicméně stále velmi vlivných psychologických škol. Její kritici upozorňují na to, že psychoanalytici jsou mnohem lepší ve vytváření hypotéz než v jejich výzkumném ověřování.
