Organizační formy sebevzdělávání

7.4 Organizační formy sebevzdělávání
Dosavadní vývoj přinesl dvě hlavní organizační formy sebevzdělávání: nor¬mované a nenormované sebevzdělávání. Tato terminologie dosud v odborné li¬teratuře nezdomácněla. První forma, normované sebevzdělávání, je známa jako „řízené“ sebevzdělávání. Proti termínu „řízené“ lze namítnout, že není výstižný, neboť zásadně každé sebevzdělávání musí být řízeno, ať zvnějšku či zevnitř osobnosti. Druhá forma bývá označována různě -jako sebevzdělávání spontán¬ní, individuální nebo prostě jen jako sebevzdělávání (tzv. „neřízené“) bez bliž¬šího označení.
Normované sebevzdělávání koncentruje podněty organizace, soustředěné zejména v plánech personální práce a jiných dokumentech rozvoje organizace. Vytváří se tak určitý rámec pro další růst vybraných jedinců, zvláště podle po¬stavení profese v organizaci.
Vlastní norma záleží na dohodě organizace se studujícím. Je vyjádřena zvlᚬtě cílem a obsahem i dobou, během níž má být dosaženo určitých výsledků. Jako prostředek regulace studijních činností slouží buď písemná směrnice (ná¬vaznost na korespondenční sebevzdělávání) nebo ‚Činnost konzultanta. Normo¬vané sebevzdělávání je výhodné zvláště pro ty jednotlivce, kteří se nezúčastňují vzhledem kpovaze své práce a dosažené kvalitikaci skupinového vzdělávání případně kteří dosud nenabyli takových zkušeností, aby mohli pracovat zcela samostatně.
Normované sebevzdělávání je výhodné i pro ty organizace, které mají dislo¬kovaná pracoviště s menším počtem pracovníků a různorodou skladbou funkč¬ních míst. Jsou to pracoviště nezisková a obdobná v síti kulturních zařízení. Pracoviště, které reguluje studijní činnosti jednotlivců, ovšem musí být kvalifi¬kovaně obsazeno pedagogy i psychology, kteří jsou obklopeni širším odborným aktivem a mají dostatek hmotných prostředků i administrativních kapacit.