Zásady sebevzdělávání

Zásady sebevzdělávání. Zásady sebevzdělávání jsou pedagogicko-didaktic-kápravidla, jejichž uplatnění vnáší systémové prvky do sebevzdělávacích čin¬ností, snižuje časové ztráty a odstraňuje neproduktivní postupy. Zásady sebe¬vzdělávání jsou předmětem pozornosti pedagogů již delší dobu a jsou také růz¬ným způsobem formulovány. Odborná literatura se shoduje na několika hlav¬ních zásadách.
Je to zvláště zásadaplánovitosti, vyjadřující intencionální (záměrný) přístup k problému, cíli i obsahu sebevzdělávání. Sebevzdělávající se jedinec má pře¬devším správně pochopit obsah i rozsah tématiky ve vztahu k svým potřebám a možnostem studia. Na základě této bilance má rozvrhnout jednotlivé etapy své práce a formulovat kritéria jejího hodnocení, zvláště hodnocení výsledků. Na výsledcích pak stavět další dlouhodobé sebevzdělávací perspektivy.
Ze zásady plánovitosti vyplývá i zásada průběžné sebekontroly, umožňující operativně reagovat na dílčí výsledky, měnit tempo studijních činností a korigo¬vat původní záměry.
Jinou důležitou zásadou je zásada ověřování výsledků studia v praxi. Jí se prokáže užitečnost sebevzdělávání pro organizaci i pro rozvoj osobnosti studu¬jícího. Výsledky sebevzdělávání, které přímo neslouží praxi, ale pouze pracov¬níkovi, mohou ovšem být důležité pro budoucí vývoj pracovníka a nemají být nekriticky zamítány.
Skladba sebevzdělávacích aktivit. Sebevzdělávací činnosti (aktivity) jsou různě zaměřeny. Nejde tu jen o vlastní studium literatury, ale o soustavu diferencova¬ných činností, které se navzájem doplňují. V této soustavě rozlišujeme činnosti koncepční, organizátorské, administrativní a studijní.