Poruchy vědomí:
a) kvantitativní = somnolence (ospalost), sopor (hlubší porucha vědomí, na chvilku ho lze podněty probudit), kóma (výrazná porucha vědomí)
b) mdloba = krátkodobá porucha vědomí, náhle, důsledkem odkrvení mozku, při únavě, vyčerpání, on.srdce, krev.oběhu
c) delirium (obluzenost) = narušení obsahu vědomí, neklid, halucinace, iluze, zvýšená sugestibilita, infekce, intoxikace
d) amence (zmatenost) = ztráta schopnosti uvědomit si, co je vlastní zážitek a co je projev okolí, porucha nastupuje pozvolna, kolísá
e) obnubilace (mrákotný stav) = náhle vzniká i odeznívá, totální amnézie, např.při epilepsii, post.mozku, intoxikace, zmatenost, neschopnost rozlišovat mezi vlastními zážitky a projevy okolí, dotyčný nemusí být zprvu vůbec nápadný
Psychoanalytici – Freud, Jung rozlišují 2 základní úrovně vědomí:
1. Vědomí, které zahrnuje uvědomované duševní obsahy.
2. Nevědomí – do této kategorie patří prožitky, které z nějakého důvodu nemohou dosáhnout uvědomění nebo ty, které uvědomitelné jsou, příp. byly dříve vědomé, ale člověk jich pozbyl buď běžnými procesy zapomínání nebo působením vlastních psychických obran. Freud značnou část lidského chování považuje za důsledek fungování nevědomých procesů, tj. neuvědomovaných motivů. Freud uvažoval hlavně o individuálním nevědomí, které má jednoznačný vztah k typickým znakům vývoje osobnosti a k jejím psychických zkušenostem. W. Toman upozorňuje na určitou variantu nevědomí malé skupiny lidí – rodinné nevědomí – jakýsi rodinný mýtus, ovlivňující chování všech členů rodiny. Jung rozlišoval ještě kolektivní nevědomí, jehož zdroje jsou zkušenosti veškerého lidstva (např. podobné obrazy v pohádkách a mýtech) – nazýval je archetypy. Do vědomí se dostává teprve tehdy, je-li specifickým způsobem naplněna.
