Sokrates

Sokrates (470-399 př. n. l.):
– k sofistům nepatřil
– zavedl do filozofie dialog (nadhodil téma a dal svým žákům prostor pro jejich názory)
– zabýval se etikou a svobodou člověka
– procházel se po Aténách a zapřádal rozhovory, přiváděl druhé „do rozpaků“ a pochybností, chtěl, aby se nad věcmi nově zamysleli (tento způsob dialogu se v pedagogice nazývá heuristika)
– požadoval obecné definice pojmů
– vědění je o tom, že člověk umí správně definovat pojmy
– „Vím, že nic nevím.“
– žena Xantipa – vyčítala mu, že se nestará o svoji rodinu a kamenickou dílnu
– zajímal ho i vztah občana a státu: člověk musí ctít stát a zákony („Dobrý občan ctí i špatné zákony, aby nedával špatným občanům příklad nectít dobré zákony.“)
– úcta k bohu
– ctnost = moudrost, poznání, ale i střídmost, odvaha a spravedlnost
– etický intelektualismus (ctnost = vědění a moudrost)
– „Existuje pouze jedno dobro: Vědění a největší zlo je nevědomost.“
– aby člověk žil mravně, musí: 1. nikoho svým jednáním nepoškodit
2. dodržovat sliby
3. poslouchat učitele a rodiče
– poznání dobra už navždy člověku zabraňuje dělat zlo
– vnitřní hlas (daimonion), který říká, co je špatné
– na konci života byl obviněn z „kažení“ mládeže a zavádění nových bohů (vnitřní hlas), proto musel vypít číši bolehlavu
– byla mu nabídnuta pomoc, aby mohl uprchnout, ale odmítl, protože by tím popřel své učení (dodržovat zákony)
– ještě před smrtí se hájil před senátem (zapsal Platón: „Obrana Sokratova“)