David Hume

David Hume
– Skot, knihovník v Edinburghu;
– dílo: Dějiny Anglie, Pojednání o lidské přirozenosti, Zkoumání lidského rozumu
– navazuje na Locka, ale mnohem podrobněji zkoumá strukturu poznání a rozlišuje jednoduché představy:
a) imprese ( dojem ) – fakticky vnímáno pomocí vnějšího i vnitřního vnímání ( dnes počitek ), jednoduché idee,
b) ideje – zpětné vyvolání pomocí představivosti
– složené idee – vytváří rozum dle pravidel a zákonitostí dle asociačních zákonů
asociační zákony – sdružování představ, z nich se skládá obsah vědomí
1) podobnosti a odlišnosti – použití v matematice ( 2 + 3 je pět, ne sedm )
2) kauzální – příčina  důsledek (jevy v přírodě jsou zapříčiněny nějakou příčinou) – přírodní vědy
3) časoprostorové soumeznosti – tendence vybavovat si představy časově a prostorově
blízké

– nemá se slepě věřit přírodním vědám ( 100x se něco stane, po 101. to může být jinak )
– kritika kauzality – je výsledkem zvyku, není pro ni imprese, pouze myšlená
– přírodní vědy jsou pouze pravděpodobné  tvůrce teorie pravděpodobnosti
– vjemy vnímáme izolovaně, vazby si domýšlíme
– objektivní poznání neexistuje  agnostik

Období osvícenství: DEISMUS
– rozvíjí se v rámci empirismu
– rozumové náboženství
– zdroj víry v Boha je rozum
– uznává Boha pouze jako stvořitele, ale odmítá jeho zasahování do již existující světa ( proti zázrakům )
– lidská morálka ( příčiněná rozumem ) je nadřazena náboženství
– tradiční náboženství podrobeno rozumové kritice, zkoumáno historiky
( př. Hume: Přirozené dějiny náboženství – podmět ke správnému jednání vychází z rozumu, nemusí být posilováno náboženstvím )