Sebevzdělávání součástí distančního vzdělávání
Sebevzdělávání součástí distančního vzdělávání. Sebevzdělávání jedince (ne¬řízené, spontánní), jak bylo v předchozích výkladech popsáno, je nejen histo¬rickým předstupněm distančního vzdělávání, ale i jeho dnešní organickou sou¬částí. Může se v souladu s nárůstem technických a organizačních podmínek roz¬víjet i postupně v různých souvislostech dobové potřeby. Je ovšem podmíněno intelektuální zralostí sebevzdělávajících se jedinců jakož i druhem a stupněm rozvoje institucí, nositelů aktivit a studijního servisu.
Obdobně lze upozornit na další předpoklady uplatňování sebevzdělávacích aktivit jedince pomocí osvojování vědomostí a dovedností, spojených s potře¬bou využívání příslušné didaktické techniky. Ukazuje se dále, že bude nutno v praxi inovovat vstupy, založené vědami o výchově profesionalizací řídících osob a přejímáním zkušeností z dosavadní programové tvorby (Obnova princi¬pů programového učení, J. Průcha, CSVŠ, přetisk r. 2000). To se týká též kore¬spondenčního vzdělávání dospělých (Fibichova, 1970), jakož i řízeného indivi¬duálního studia vedoucích (Pospíšil, 1984).
