Starořečtí myslitelé
Starořečtí myslitelé
V Řecku se od 5. století př.n.l. rozvíjela literatura, filozofie, řečnictví, umění, vědy a kultura.
Stoupenci Pýthagora ze Samu (6. stol.př.n.l.), pythagorovci, vyučovali fyzice, astronomii, medicíně a matematice, které přisuzovali ústřední postavení. Tělesnou výchovu však nepovažovali za důležitou.
Významnějšími pro výchovně vzdělávací činnost byli sofisté, učitelé filozofie, přírodovědy, astronomie a práva (sofos znamená moudrý). Vytvořili soubor tří základních studijních oborů, což byly gramatika, rétorika a dialektika .Pod dialektikou rozuměli umění vést rozhovor, polemiku. Putovali od města k městu a udržovali tak spojení mezi jednotlivými kulturními centry starého Řecka.
Svými filozofickými názory byli relativisté, dokazovali relativitu všeho, co existuje, tedy i dobra a zla.
V teorii poznání byli senzualisté, všechno poznání převáděli na vnímání.
Při vedení sporu používali metody sofismat, která byla později označována jako sofistika. (Sofisma -záludnost, logický klam, úmyslně chybný úsudek)
Dále byli subjektivisté, kladli důraz na osobnost, na její potřeby, absolutizovali úlohu subjektu v různých oblastech lidské činnosti, což vede k relativismu a agnosticismu (filozofické učení popírající úplně nebo částečně možnost poznání objektivního světa, zvláště poznání podstaty věcí).
Zkoumali vznik státu, práva a morálky a usuzovali, že lidé sami vytvořili zákony a ne bohové.
V metodice vyučování kladli důraz na cvičení, vyžadovali jasné a přesné formulace myšlenek.
Mezi známé sofisty patřili např. Prótagorás z Abdér nebo Gorgiás z Leontín.
