Organizace nervového systému
Organizace nervového systému
Nervová soustava
Zajišťuje – u výše vyvinutých živočichů adaptaci organismu na životní podmínky. její vývoj byl od nejjednodušších typů síťového u vývojově nižšího druhu živočichů až ke složitějšímu typu s centrální řídící soustavou – mozkem. Nejvyšší stupeň vývoje dosahuje nervová soustava u člověka.
Za základní funkce nervové soustavy lze považovat její koordinační a řídící činnost. Nervová soustava je funkčně nadřazena všem orgánům těla, analyzuje a syntetizuje informace přicházející z vnějšího i vnitřního prostředí a na této bázi (analyticko-syntetické ) zajišťuje jednotnou odpověď organismu na situace, v níž se nachází – je to integrační činnost.
Spolu se systémem žlaz s vnitřní sekrecí vytváří nervová soustava tzv. neuroendokrinní systém, jehož integrovanou činností se vytváří neurohumorální regulace funkčně nejvyšším orgánem celého organismu. Nervová soustava je svou řídící činností funkčně nejvyšším orgánem celého organismu a je srovnávána s činností telefonní centrály nebo, což je případnější, s organizací nějakého provozu.
Taková řídící činnost předpokládá příjem informací, jejich centrální zpracování a na základě toho pak vypracování účelné adaptivní odpovědi. K tomu je nutná struktura, kterou tvoří tyto složky:
1. receptory (umožňují příjem informací)
2. aferentní dráhy (umožňující dopravu informace do centra)
3. centrum vybavené analyzátory a rozhodovacími instancemi, kde se pak došlé informace přepojí na podněty k výkonným orgánům
4. eferentní dráhy – vedou impulsy k výkonným orgánům, (tj. žlazám a svalům)
5. efektory = výkonné orgány, které realizují adaptivní činnost
Tyto děje se odehrávají na pozadí určitých vnitřních stavů, jako jsou např. fyziologické potřeby organizmu, které má své vnitřní aferentní a eferentní dráhy i své autonomní centrum. Model činností nervového systému lze vyjádřit jednoduchou formulací, která je analogickým modelem psychického prostředí.
S (I) R
S=stimulace I= vnitřní podmínky R= výsledná reakce
