Duševní změny v průběhu PŘEDŠKOLNÍHO VĚKU

. Duševní změny v průběhu PŘEDŠKOLNÍHO VĚKU (celková charakteristika, úroveň poznávacích procesů, prožívání a řízení, adaptace na prostředí, nevyrovnanost a výchovné obtíže, školní zralost)
Dítě PŘEDŠKOLNÍHO VĚKU vykazuje živou fantazii dosud nespoutanou racionalitou.
R-K: Z hlediska čivosti je schopné registrovat vše, co je upoutá, další rozvoj vyžaduje především cvik. Vnímání je prožitkově egocentrické (ne věcné), globální a neanalytické (synkretické). Při popisu obrazu či děje setrvává ve “stadiu výčtu”, nejvýš postřehne “dílčí vztahy”. Pozornost je bezděčná a přelétavá. Prvními náznaky záměrnosti jsou odpovědi: “Ještě ne, ještě jsem to nedodělal.” Vštípivost paměti se opírá o plastičnost funkce nervové soustavy (stopa k znovupoznání vzniká jiýž napoprve), zůstává však mechanická (říkanky) a při hrách z pravidly se rodí i schopnost úmyslného zapamatování pravidel atp. Představy se stávají přesnější a bohatější jen u známých věcí. Fantazie (zvětšování, zmenšování, přesun částí, analogie) dominuje, nelze ji však považovat za “lež”. Myšlení je názorné (činnostně situační), ulpívá na viděném a bere v úvahu jen jedno hledisko (přesypávání kuliček), užívá nejjednodušší strategii (“pokus-omyl”) vykazující malou operační pružnost (schody). Vyskytují se však už i zárodky kauzality (“Co se musí stát aby…?” ) a počátky analýzy. Předškolní děti definují účelem (lahev-”pije se z ní”), dosud nezobecňují (vše “kruh”, trojúhelník – “jako domeček”, Svitava -”řeka”) a ovládají již asi 3000 konkrétních slov. Jejich “předoperační myšlení“ je ještě zatíženo magičností (subjektivní působení na realitu), antropomorfizací (“sluníčko je hodné”) a kognitivním egocentrizmem (“Ta řeka teče i když spíme?” ).
I-E: City mají jako citové procesy dosud často charakter afektů (vztek, strach), citové vztahy jsou však diferencovanější (jen k vlastnostem) a dále se stabilizují i citové stavy (nálady). Na rozvoji emocionality mají v tomto věku významný podíl imaginativní aktivity (hra – abreakce, kresba – komunikace, pohádky – přenos adaptačních mechanizmů, hodnotové orientace etnika atp.). Jáství je jako “východisko sebeřízení” dosud nespolehlivé. Obraz sebe je nesystematický, reaguje hlavně na to, co je zaujme a autoregulace je nespolehlivá (”strach z trestu” by měl vždy zahrnovat i “naději v odpuštění”). Také vůle, zrcadlící vždy celkový “rozvoj osobnosti”, vykazuje dosud jen přelétavost motivů, neperspektivnost (jen několik týdnů ). Děti vyžadují jen konkrétní a bezprostřední zaměřenost motivace (dárek pro maminku). Začínají se však již objevovat první náznaky empatie (zřeknutí se něčeho pro někoho) jako zárodek altruizmu i počátky tlumení přirozené reakce (přijme i hořký lék pro pozdější uzdravení) jako krystalizace smyslu pro povinnost.