Škola jako společenská instituce se svojí sítí sociální kontroly

Škola jako společenská instituce se svojí sítí sociální kontroly a očekáváním „normality žáka” vytváří pozadí pro vznik deviantního chování. Nezáleží tolik na nadání a úsilí samotného žáka, na tom, zda je skutečně dobrý nebo slabý, snaživý, spolupracující nebo naopak, podstatné je, za jakého jej bude učitel považovat (za dobrého či slabého, snaživého a pečlivého či za žáka nepořádného, bez zájmu a zjevné píle) – a podle toho s ním bude učitel i jednat.
Učitelé svým partnerům v interakci, tj. v tomto případě žákům, připisují určité vlastnosti, a tento proces můžeme ve shodě s Ondrejkovičem nazvat typizací (P. Ondrejkovič, 1997, s. 134). Učitel může např. chování určitého žáka interpretovat jako nedisciplinované, ve skutečnosti však žák tímto chováním signalizuje zvýšený požadavek komunikovat („mluví při vyučování”). Při typizaci připisujeme nějakému chování určitý atribut. Připsané atributy se někdy spojují nejen s konkrétní situací, ale mohou být spojeny s celou osobností žáka. Žák pak v očích vyučujících vystupuje jako lenivý, agresivní, vyzývavý, nebo klidný, nadaný, snaživý, …, nebo, pokud žák vzal někomu hračku, tak jako zloděj. V primární fázi, se mohou žáci ještě bránit:
 Mohou doufat, že dojde k revizi procesu etiketování, ale musí se začít chovat zcela konformně.
 Ale mají také jinou možnost – veřejně zpochybnit oprávněnost hodnocení svého chování, mohou odmítnout odpovědnost za své chování.
Bohužel, pokud neuspěje ani jedna z výše uvedených variant, nebo dokonce žák nepodnikne nic pro zlepšení své situace, nastává etiketizace v plném rozsahu. Od té chvíle je očekáváno od žáka jiné chování než dosud. Očekává se, že např. krade nebo se stal „nevzdělatelným“. Jestliže se ve třídě nebo ve škole něco ztratí, první, na kterého se ukáže, bude právě on. Nebo v druhém případě, stane-li se, že napíše písemku na výbornou, je mu dáváno na vědomí, že ji buď opsal, nebo to byla mimořádná náhoda či zcela výjimečná situace. Takto označení žáci jsou nešťastní, cítí, že žijí v nespravedlivém světě. Domnívají se, že je zbytečné cokoliv měnit, a proto buď rezignují, nebo protestují – bohužel dalším deviantním, tj. “nenormálním” chováním, čímž oprávněnost nálepky pouze potvrzují.
Tato fáze však nemusí být poslední. Může nastat fáze další, fáze tzv. vyčlenění. Přítomnost těchto žáků se stává neúnosnou. Odcházejí ze třídy, z ročníku, ze školy. Nastupují poradny, speciální školy. Většina žáků se samozřejmě pohybuje a žije ve školním prostředí „v normě”. Ale přece jenom se může stát, že k tomuto procesu, procesu etiketizace, dojde. Jistě však může dojít i k revizím tohoto procesu.