Výchova mimo vyučování 1.

Výchova mimo vyučování 1.

Výchova se v teoriích a učebnicích pedagogiky vymezuje různě. Výchova je v pedagogickém pojetí považována za záměrné působení na osobnost jedince s cílem dosáhnout změn v různých složkách osobnosti.

Výchova se od starověku považovala za „umění“, tj. dovednost. Dovednost – „umění“ původně znamenalo rozumět něčemu na základě předcházející, k poznání vedoucí konfrontaci. Víme, že každé společnosti slouží výchova v prvé řadě jako prostředek, jak udržet existující životní řád.

Pedagogové mluví o ”utváření” nebo ”formování” osobnosti a rozlišují výchovu:
– rozumovou (formující intelekt člověka),
– mravní ( utvářející systém hodnot a norem jedince),
– tělesnou (rozvíjení vnější krásy, utužování zdraví), uměleckou…atd.

Je zajímavé, že člověk může ovládat nějakou dovednost, aniž by přesněji znal její teoretické základy. Již Aristoteles vypozoroval, že existují zkušení praktici, kteří bez vědeckých znalostí jsou s to zacházet s různými věcmi lépe než znalci“.

Stejně tak existují úspěšní vychovatelé, kteří o výchově příliš neuvažovali, a naopak teoretici výchovy, jímž navzdory intenzivnímu přemýšlení chybí dovednost vychovávat. Proto Schleiermacher usoudil, že „kvalita praxe nezávisí na teorii“. Nás asi napadne otázka: Proč tedy teorie