Psychoterapie a psychologická pomoc ve stáří
Psychoterapie a psychologická pomoc ve stáří. -lze z tohoto odvodit
Stáří (sénium) nejčastěji děleno na počínající stáří nastupuje už po 60 roce života a trvá do 74 let, vlastní stáří od 75 –89 let a dlouhověkost 90 a více let. Z patologických projevů se může objevit emocionální labilita, snížená adaptabilita, zesílená egocentričnost, hypochondrické stesky, snížená soudnost. Tolik slovník.
Proces stárnutí je postupný, projevuje se fyzickými a psychickými involučními změnami a charakteristickým úbytkem sil a zdraví. Nástup stáří je interindividuální velmi rozdílný a do jisté míry platí Goethova slova, že “mládí je stav duše”. Stářím končí obvykle období pracovní produktivity a nastává odchod do důchodu, který může být zatížen komplexem neužitečnosti. Pro průběh stáří je rozhodujícím, zda jedinec žije sám či žije v sociální izolovanosti(bez manželského partnera, dětí, bez přátel)jaký je jeho zdravotní stav, případně zda je , či není závislý na péči druhých a zda má či nemá zájmy, které by vyplňovaly jeho nyní podstatně delší volný čas. Proto je v gerontologii zdůrazňován model aktivního stáří. Stáří je spojeno s jakýmsi zvýrazněním některých charakterových vlastností, které měl jedinec již v mládí, a obecně se vyznačuje stereotypními a rigidními návyky, dětinkostmi (umíněností, přecitlivělostí a neschopností pochopit stanovisko druhého), sníženou adaptabilitou, zhoršením senzomotorických funkcí, zhoršováním paměti, nezřídka i myšlením. Starý člověk žije ve vzpomínkách, vytváří si životní bilanci s výsledným životním pocitem a vynořuje se u něj vědomí blížící se smrti. Vyrovnání se s nutností smrti závisí do značné míry na výsledné životní bilanci, ale také i na současném zdravotním stavu a sociální situaci. Klidný průběh stáří ohrožuje pocit osamělosti z nedostatku nebo chybění sociálního zázemí (ztráta životního partnera, malý zájem dětí,, jakož i charakteristické neduhy a choroby stáří s úbytkem fyzických sil, radikální změnou vzevření, nezřídka i s poruchami smyslového vnímání a omezením hybnosti, ale i starostmi o živobytí spojené se snížením příjmů a další.. Vzácně si někteří lidé zachovávají do pozdního věku mentální čilost a tvořivost – Michelangelo, Goethe, Renoir, Cousteau, Dewey a další).
Z toho, co bylo uvedeno o duševním vývoji člověka, je patrné, že probíhá v závislosti na tělesném vývoji a stavu těla (zrání stárnutí) na jedné straně a v závislosti na příslušnosti k určitému kulturnímu a sociálnímu prostředí na druhé straně. Uplatňuje se v něm genetická výbava, ale i druhové preformované tendence a současné vlivy spojené s životem společnosti a sociálních skupin, jichž je členem. Ačkoliv je tu základním činitelem interakcem vrozené konstituce a individuální zkušenosti, uplatňuje se od začátku aktivita subjektu, zejména v období raného věku (senzibilní fáze, která je v mnoha směrech určující až osudová). Rozhodujícím činitelem osobního života je však smysl, který člověk ve svém životě hledá a uskutečňuje.
