Pedagogika zážitku 2. část
Pedagogika zážitku 2. část
Pro pedagogiku zážitku je typická pohotovost „otevření se“ novým horizontům, tedy zvědavost a hledání dosud nepoznaného. Také odvaha nechat se vyzvat, vyzvání přijmout a sám sebe vybídnout k akci. Současně přinášejí kouzlo chuti „přinést novoty do souboru zkušeností“ a staré vidět a rozumět mu inovovaným způsobem.
Patří sem i schopnost vnímání poznat a třeba i využít poskytnuté šance, stejně jako senzibilita, adekvátní zacházení s vlastními pocity a ohleduplná pozornost existenci bližního. Při aktivitách zážitkově pedagogického charakteru si účastník lépe uvědomuje křehkost a potřebu ochrany sociálního, materiálního a emocionálního světa, a z toho vyplývající vzory myšlení a schemata jednání.
S pedagogikou zážitku se spojuje i přání a vůle nenechat vše jen plynout a ponechat ostatní, aby definovali vlastní štěstí a také aktivní zásahy do děje. Pedagogika zážitku však nabízí daleko víc: humanitu k bližnímu (empatie, smysl pro společnost a připravenost pomoci, solidární jednání), bezprostřední přírodní zážitky, dojmy a zkušenosti, překračující vlastní „já“. Nejvíce se pedagogika zážitku vztahuje k aktivitám při pobytu v přírodě.
Cílové kategorie představuje zvyšování sebedůvěry, schopnost spolupráce, zvyšování pocitu zodpovědnosti za členy skupiny a skupinové soudržnosti, schopnost vyrovnat se se zátěžovou situací, způsobilost tvořivě řešit problémové úkoly atd.
Intenzivní, emocionálně bohaté, společné prožívání situací, silně spojených s poznáváním vlastních i jiných schopností, kladů a nedostatků, vede k dokonalejšímu chápání druhých, porozumění potřebám ostatních násobí toleranci vůči jiným lidem i okolnímu prostředí. Současně také umožňuje naplnit seberealizační touhy jedince, pochopit jeho místo v životě, sjednotit vnitřní svět osobnosti s vnější realitou.
