Freinetovská škola, Otevřená škola, otevřené vyučování
5. Freinetovská škola
Zakladatelem moderní, pracovní školy byl Celestin Freinet. V centru jeho pedagogiky stojí dítě jako jedinec, která je tvořivým členem společnosti a má se na jejím rozvoji podílet. Moderní škola neklade důraz na množství látky určené k pamětnímu učení, ale na zdraví a elán individua, na jeho aktivitu, využití bohatých vzdělávacích možností za použití pracovního materiálu a techniky. Zajímavou metodou práce ve freinetovské škole je postup podle individuálního plánu, práce s tiskařským strojem, korespondence s ostatními školami, práce s kartotékou, práce v „dílničkách“, zkoumání, hledání a experimentování mimo školu, využití učebních materiálů, které nemusejí být vždy používány přesně určeným způsobem atd. Freinetovské školy jsou rozšířeny především ve Francii, ale také v Belgii, Holandsku a Dánsku. O tom, že mnoho českých škol využívá prvků Freinetovy pedagogiky svědčí např. jejich zapojení do celostátní soutěže o nejlepší školní časopis Freinet 2004 v kategorii základních a středních škol. V roce 2004 proběhl druhý ročník pod záštitou organizátorů Občanského sdružení AISIS a časopisu Moderní vyučování.
Více informací k výše popisovaným typům škol můžete najít ve svých poznámkách z přednášek dějin pedagogiky z 1. ročníku. Dále tu uvádím méně známé formy alternativního vzdělávání.
6. Otevřená škola, otevřené vyučování
Otevřená škola je obecné označení takovéškoly, která se otevírá navenek vůči okolní komunitě a dovnitř vůči svému osazenstvu -žákům, učitelům a rodičům. Otevřené vyučování je způsob školní práce pocházející ze 60. a 70. let 20. století z USA a Anglie, kde se rozvíjelo pod názvem open education. Jedná se o systém metod a organizačních forem školní práce ve škole s možností rozmanitého uspořádání a výběru, založený na filosofii výchovy. Přináší nové prvky, ale také čerpá z idejí a zkušeností historických pedagogických tradic (před. z reformní pedagogiky 20. a 30. let 20. století). Vychází především z těch myšlenek, které se týkají postojů k osobnosti dítěte, otevřenosti ke světu a životu, aktivního podílu žáka na svém učení a využití dětské spontánnosti a tvořivosti. Předpokládá zmíněné otevření školy navenek, potřebám praxe, požadavkům okolí a otevření školy dovnitř, vůči potřebám osazenstva školy, otevření vzájemného vztahu učitel-žák. Předpokladem je především změny postoje učitelů k žákovi, klade se důraz na vytvoření třídního společenství, důležitou úlohu přitom hraje komunikace. Nové formy práce vyžadují úpravu prostoru třídy. Z hlediska obsahu se žáci neučí něčemu jinému než v klasické škol, jiná je cesta k poznatkům -integrace předmětů, propojení témat a celků, souvislosti s praktickými dovednostmi. Tradiční práce v předmětech je nahrazena novými postupy -kruh, volná práce nebo rozvrh konkrétních činností. Hodnotí se širším slovním hodnocením kvalitativního rázu. Škola využívá široké spolupráce s rodiči.
