20. Obecná charakteristika pracovní skupiny

20. Obecná charakteristika pracovní skupiny

Každý člověk je v průběhu jednotlivých etap svého života nejen příslušníkem určité společenské vrstvy, národa, ale i členem řady malých sociálních skupin (rodiny, školní třídy, atd.), které mají bezprostřední vliv na utváření jeho názorů, postojů, hodnotové orientace i určitých forem a způsobů jednání.
Prostřednictvím svého členství v těchto skupinách uspokojuje řadu svých sociálních potřeb.

Malá sociální skupina představuje sociální jev charakteristický řadou znaků, k nimž patří především:
– společný důvod (motiv) a cíl oddělující skupinu od okolí, společné místo existence skupiny
– společná činnost
– časté vzájemné působení členů a relativně stabilní vzájemné vztahy
– struktura sociálních pozic a rolí, společné skupinové vědomí v podobě systému hodnot, norem a postojů

Vzniká tedy komplexní pletivo osobních vztahů, včetně vědomí a pocitu spolupráce, sounáležitosti a vzájemné závislosti.

V Soc. literatuře se můžeme setkat ještě s pojmy:
– množství
– masa (např. fotbalové publikum)
– kategorie (lidi, kteří jsou nositeli stejného kritéria)
– spolek (organizovaný celek, který spojují některé zájmy)

Jestliže budeme tyto znaky transformovat na pracovní skupinu, vymezují ji navíc tyto charakteristiky:
1. pracovní cíle
2. společné pracoviště
3. pracovní činnost
4. vztahy mezi pracovníky
5. skupinové vědomí

– podstatné a určující pro vznik prac. skupin jsou objektivní podmínky pracovního procesu, používaná technika a technologie a jí určované formy organizace práce a její řízení. Tyto podmínky v zásadě určují velikost pracovních skupin, prostorové uspořádání pracovišť, a tím i povahu a četnost vzájemných kontaktů a vztahů mezi pracovníky.

Vedle již uvedených charakteristik mají pracovní skupiny ještě další, mezi které patří jejich struktura a funkce.
Nejdůležitější typy struktur jsou:
– profesně kvalifikační struktura (složení skupiny podle hledisek příslušnosti k určitým profesím a dosažené úrovně kvalifikace)
– sociálně demografická struktura (struktura podle hledisek jako je pohlaví, věk, občanský stav)

Z hlediska funkcí, tj. efektů z účinků činností a fungování pracovní skupiny pak rozlišujeme:
– funkci ekonomickou v podobě vyprodukovaných výrobků, služeb
– funkci sociální určenou tím, jak skupina působí na rozvíjení osobnosti svých členů (názory, postoje, potřeby, zájmy)

Vedle znaků pracovnách skupin rozlišujeme ještě jejich dimenze v podobě souhrnu znaků, které se promítají především do nároků a požadavků na jejich řízení.
Řadíme mezi ně:
1. velikost prac. skupiny (3 prac. – dolní, 30-40 prac. horní hranice)
2. homogenita (stejnorodost) prac. skupiny
3. stabilita prac. skupiny
4. autonomie prac. skupiny (míra volnosti, kterou má ve svém jednání)
5. uzavřenost (vyjadřuje stupeň ochoty přijímat nové pracovníky)
6. přitažlivost danou mírou atraktivity jejího členství)

Je zřejmé, že lépe a s menšími problémy a potížemi se řídí pracovní skupiny menší, homogenní, stabilní, autonomní, otevřené a přitažlivé na rozdíl od těch, kde jsou tyto dimenze v jiné, resp. opačné poloze.

Formování a dynamika prac. skupiny = složitý a dlouhodobý proces, který probíhá v několika (3) etapách.
1. fáze – skupina se začíná vytvářet – členové se adaptují na podmínky a požadavky práce, vedoucího, přizpůsobují se navzájem mezi sebou.
2. fáze – vzájemné poznávání, lidé se sbližují na základě společných potřeb, zájmů a aspirací. Vznikají podskupiny ve skupině
3. fáze – vzniká relativní jednota názorů a postojů k plnění úkolů, v optimálním případě i jednota potřeb a zájmů. V této skupině lze klást náročné úkoly, neboť soulad cílů, norem dosáhl takové úrovně, že lze předpokládat, že úkoly budou plněny iniciativně a odpovědně.

V procesech dynamiky pracovních skupin může stejně jako k integraci docházet i k procesům dezintegrační povahy (základem je rozpornost a konfliktnost v cílech, hodnotách a postojích) .

Pracovní týmy:
– zvláštní forma pracovních skupin
– jsou složeny z odborníků – specialistů různých profesí a různého kvalifikačního a osobnostního profilu. Tím je dáno i časové omezení jejich existence.

Problémy spojené s ustanovováním a fungováním pracovních týmů lze rozdělit na:
– problémy organizace práce
– problémy hodnocení a odměňování
– problémy mezilidských vztahů

Autonomní pracovní skupiny:
– progresivní forma organizace práce, která je poměrně široce zaváděna od počátku 80.tých let v podnikové praxi řady průmyslově vyspělých zemí
– má se vyznačovat „kolektivní odpovědností“ za plnění prac. úkolů, samostatným rozdělováním pracovních úkolů mezi členy skupiny, vnitřní koordinací průběhu práce, všeobecnou přehledností pracovních požadavků na všechny členy prac. skupiny, vlastními normami a předpisy interní kooperace, řešením problémů a konfliktů, intenzivním vlivem skupiny na své členy, interní flexibilitou vůči odchylkám, zastupitelností členů skupiny, odměňováním, které podporuje růst kvalifikace, a tím rozvoj seberegulace členů skupiny.

Kritéria autonomie skupiny jsou:
1. skupina má vliv na stanovení cílů své činnosti
2. skupina může rozhodovat o tom, jak,kdy a za pomoci jakých dodatečných činností se bude pracovat
3. skupina si volí metody práce
4. rozhoduje o členství
5. rozhoduje o tom, zda si pro potřeby vnitropodnikové koordinace navenek stanoví vedoucího a kdo jím bude
6. rozhoduje o tom, zda je úkol splněn či nikoliv

Zich:
Sociologie malých skupin
– horní hranice cca 3-40, 3-30 lidí
– kvalitativní hranice – soc. skupina, kde ještě existuje osobní pojítko, znají se, mají nějaký určitý vztah, postoje (cíl, místo, společná činnost, aktivitu, skup. Struktura, skup. Vědomí)
– mezilidské vztahy mají vliv na výkon

Skupinové vědomí:
– vědomí sounáležitosti – „my a oni“
– struktura hodnot a norem, které řídí činnost lidí (jsou dodržované a uznávané)

Vlastnosti zkoumané sociologií:
– stabilita skupin – na kolik je soudržná, pevnost vazeb, momenty ohrožující stabilitu
– začlenění skupiny do organizace
– homogenita skupiny
– autonomie skupiny (odloučení prac. skupiny – detaš. pracoviště)
– uzavřenost malých skupin (souvisí se stabilitou) – některé se snaží uzavírat před vstupem lidí

Řešení konfliktu v malých skupinách:
1) latentní stádium existence konfliktu – určité napětí v chování mezi lidmi, hledání spojenců
2) tematizace konfliktu – začíná se o problému mluvit, stává se to obecným tématem ve skupině i mimo ni
3) otevřený konflikt – (jednorázový – rvačky, trvalý – nemluví se, dělají se naschvály) „tzv. boj o přežití“
– většinou je to vina vedoucího, předem neměl konflikt dopustit

Pro vedoucího se doporučuje:
– držení se věcné stránky, bez emocí
– konflikt se musí řešit včas, nesmí se přehlížet, podceňovat
– je nutné snažit se pochopit obě strany
– není třeba likvidovat oponenta