V posledních letech se diskutuje o tom, jak má vypadat „humánní škola”
V posledních letech se diskutuje o tom, jak má vypadat „humánní škola”. Diskutující upozorňují na celou řadu rozporů a problémů, které současná škola sama částečně produkuje, nebo které vyplývají z postavení školy v celospolečenském systému. Na tomto místě můžeme vyjmenovat některé problémy, aniž budeme dokazovat správnost nebo nesprávnost názorů těchto kritiků současné školy:
Nabídka učebních předmětů a podoba výuky nesměřují rovnoměrně k vytváření emocionálních, kognitivních, uměleckých, řemeslných a technických schopností. V praxi stojí většinou v popředí kognitivní učební cíle, obzvlášť je kladen důraz na učení poznatků.
Kritizována je vzájemná vazba hodnocení, selekce, legitimace. Hodnocení školních výkonů prostřednictvím známek, zkoušek a vysvědčení spočívá především na kognitivních výkonech. Pravděpodobně z důvodu snadné měřitelnosti. Často je zcela opomíjena emocionální stránka učebního procesu.
Školu neopouštějí jen úspěšní žáci, ale i neúspěšní. Velký počet žáků přechází při prvních neúspěších do speciálních zařízení, popřípadě neukončí školu s kvalifikací.
Kritizují se časové jednotky práce se třídou (45 minut), sezení na místě, byrokratické jevy, ritualizace, velikost třídy, oddělení výuky od života okolního světa, praxe domácích úkolů, poradenská praxe atd.