Výchova 1.
Výchova 1.
Lidé pravděpodobně vychovávali a byli vychováváni od počátku své existence. Uvnitř rodiny se tak dělo pouze neformálně a příležitostně.
Teprve později, když se na scéně objevili učitelé, stala se výchova povoláním. Učitelé jsou jako první specialisté na výchovu. Očekává se od nich, že v okruhu své působnosti přivedou své žáky k jistým vědomostem-dovednostem-postojům-vlastnostem a názorům.
Učitel si musí vytvořit představu o vnitřním stavu žáka, o tom, co zná, co ho zajímá, jaké snese zatížení. Výchovné jednání tedy předpokládá promyšlenost a je i podnětem k dalšímu přemýšlení.
Výchova je jevem psychickým, sociálním, ale i historickým. Výchova nastoluje filozofické problémy a jejich zkoumání náleží filozofii.
Zhruba 200 let probíhají pokusy vybudovat vědu o výchově, stejně tak dlouho trvá spor, zda taková věda je vůbec možná a kterými problémy se má zabývat, kterými metodami…atd.
Tyto otázky jsou sporné ještě dnes. Narozdíl od jiných oborů vysokoškolského studia neexistuje žádná shoda v názoru, co má být obsahem vyučované „výchovné teorie“. Nechuť k tomuto oboru je velmi rozšířena, neboť se nabízí „vědění, které nikdo nechce“.
