Psychologie problematiky nevyléčitelně nemocných a umírajících

Psychologie problematiky nevyléčitelně nemocných a umírajících
– každý život jednou skončí
– strach ze smrti je normální, vytěsňujeme jej a nemyslíme na něj
– vědomí smrtelnosti přichází na mysl v období puberty a ve středním věku (obd. krize
středního věku)
– strach ze smrti se násobí při nemoci, čím těžší nemoc, tím více si smrt uvědomujeme

1) podle toho, zda je akutně ohrožen život a jedinec se může uzdravit, naděje na vrácení
do normálního života
– posilovat naději na život – vnitřní pohoda přispívá k uzdravení (víra tví tě uzdraví)
– neinformovat o špatných zprávách v akutním ohrožení
2) akutní ohrožení lze zachránit ale budou následky – smyslové, tělesné postižení, infarkty
– posilovat naději (ano vyskytuje se, ale nemusí se u vás objevit) posilovat víru v pozitivní budoucnost
– nepodávat žádné nové informace, pouze to, co řekl lékař
3) léčení oddálí konec života a naděje je nepatrná
– nelze udržovat neději, že se uzdraví
– léčí se jen bolest a příznaky
– důležitá je citová komunikace a dobrá ošetřovatelská práce – stále jde o lidskou bytost, udržovat v naději
4) nemocný umírá
– zmírnit tělesné a duševní utrpení, nepřipustit pocit opuštěnosti, stále lidská bytost

– lékař vždy podává informace o zdravotním stavu
milosrdná lež – lékař neúplně informuje pacienta nebo klienta
– závažná sdělení mohou vést klienta k depresím, ale pokud lékař použije mil. lež, může ho to
více uspokojit, usnadní se vše
– základem je komunikace – nutno sdělit své problémy, slyšet ujištění. že nebude sám, vědomí sounáležitosti