Vedle mluveného slova patří k nejpoužívanějším prostředkům výuky také učebnice

Vedle mluveného slova patří k nejpoužívanějším prostředkům výuky také učebnice a vůbec psané slovo. Podívejme se krátce na školní učebnice. Odhlédneme-li od obsahu, nejvíce je diskutovaná forma jazyka. Jejím hlavním rysem je neosobnost, odlidštění (k tomu přispívá mnoho technických termínů, cizích slov, odborné terminologie…), strohost. Nejde jen o jazyk, ale o myšlenky, které jsou vyjadřovány. Znamená to, že takovéto, tj. neosobní, strohé, odlidštěné je i samotné poznání?
Další psané texty, které škola využívá, jsou tvořeny samotnými žáky. Tady nás sice může zajímat, o čem píší, jakou formou píší a proč? Ale podstatné je, že texty žáků implicitně vypovídají o přílišné fragmentaci poznatků, která je přímým důsledkem převažující současné školní praxe.
Ve většině činností ve třídě je v komunikačním procesu prezentován jediný individuální a aktivní příspěvek žáka, protože v ústních projevech jednoznačně dominuje učitel. Podle chápání významu žákovského psaného projevu můžeme rozdělit učitele na dva typy:
 Transmisivní učitel – považuje psaný projev za prostředek potřebný pro hodnocení a měření výkonu žáka; zadává proto psané práce podle toho, jaký typ práce potřebuje nebo vyžaduje za tímto účelem.
 Interpretativní učitel – vidí psaní jako nástroj, pomocí kterého se může autor aktivně zapojit do procesu učení. Pomocí psaní mohou žáci utvářet svůj názor na svět a rozšířit své dovednosti přemýšlet racionálně o světě. Učitel se proto snaží o to, aby psané práce odpovídaly především potřebám žáků. Tento způsob práce prosazuje od dvacátých let tohoto století např. Freinetovo pedagogické hnutí se svou metodou tzv. svobodných textů (srovnej viz různé texty o alternativních školách: Průcha, Prokop, Rýdl…)
Závěrem uvedeme některé zprávy, které v sobě skrývá skryté kurikulum školního jazyka:
 školní poznání je striktně dané, uzavřené, zcela odlišné a na vyšší úrovni, než to, s kterým se žáci již dříve seznámili;
 role žáka ve třídě je podřízená roli učitele; odpovídající plnění žákovské role v sobě zahrnuje určitou pasivitu, poslouchání hlasu autority, jež vlastní onu “nadřazenou” formu vědomostí;
 učení je “odpovídání” a nikoli “ptaní”; ti, jejichž názor či chápání daného je shodné nebo se podobá názoru učitele, budou hodnoceni kladně.