Rabušicová (1991) vyjmenovává několik znevýhodnění

Rabušicová (1991) vyjmenovává několik znevýhodnění, se kterými se musí žák vyrovnávat ve škole:
 Ve školách se požaduje, aby děti komunikovaly takovým způsobem, kterému všichni porozumí. Ty děti, které jsou zvyklé užívat omezený kód, nejsou dost dobře schopny uplatnit své zkušenosti z prostředí vně školy a transformovat je do rozvinutého kódu. Jejich mluvený a psaný projev se učitelům a spolužákům ze střední vrstvy jeví jako nekompletní, neadekvátní a nesrozumitelný
 Jazyková bariéra mezi dětmi z dělnické vrstvy a učiteli může vyvolávat nedorozumění. Učitelé, kteří jsou zvyklí přesně verbalizovat svoje postoje a pocity, mohou dojít k závěru, že dítě, které toho schopno není, je chladné a necitlivé. Pokud dítě v rozhovoru s učitelem používá omezeného kódu, protože ten je pro něj přirozený, může se to učiteli jevit jako drzost nebo agresivita, protože ve střední vrstvě je restriktivní kód vymezen pouze pro užití mezi vrstevníky v běžném styku.
 Zatímco pro děti ze střední vrstvy reprezentuje škola v podstatě pokračování a rozvíjení dosavadních zkušeností z rodiny, děti z nižší vrstvy se musí ve škole vyrovnávat s řadou odlišností nespočívajících pouze v jazykové oblasti, ale například v uplatňované disciplíně a v charakteru mezilidských vztahů. To způsobuje, že se tyto děti nejen učí nové věci, ale řadu svých dosavadních zkušeností musí přeformulovat a učit se je znovu, převychovat se.
Děti z dělnické vrstvy se nemohou propracovanému kódu naučit tak, že se budou učit jeho slovníku. Ve skutečnosti jej totiž znají, ale nemohou jej používat, protože neodpovídá jejich způsobu života, je pro ně příliš abstraktní, založený příliš na individuálních rozdílech, implikující jiné sociální role a vztahy. Na rozdíl od toho omezený kód vyrůstá z kořenů jejich komunity a rodiny a je pro ně přirozený.