Podívejme se na funkce školy, které vyplývají ze středového postavení školy ve společnosti

Podívejme se na funkce školy, které vyplývají ze středového postavení školy ve společnosti. Školu můžeme definovat jako uznávanou a nutnou přechodnou stanici pro jednotlivce na cestě z rodinného prostředí do prostředí povolání, hospodářství, prostředí administrativně politického. Škola plní z tohoto pohledu jakousi spojovací a převáděcí funkci (A. a R. Keiser, 1991, s.90). Toto převedení realizuje díky tomu, že v obou systémech jsou poněkud odlišné podmínky a způsob komunikace:
 V rodině se hovoří o tzv. afektivním chování rodičů, chování, které podporuje individualitu a identitu dítěte. Interakce mezi dítětem a rodiči je emotivní, plná starostlivostí a péče. Dítě je zahrnováno láskou a náklonností, aniž by se o to muselo nějak významně zasloužit, nebo lásku kupovat. Na tomto místě musíme upozornit na to, že budeme abstrahovat od patologických jevů v rodině, kde dítě musí bojovat o životní prostor a lásku.
 Naproti tomu ve “společnosti” je interakce mezi jejími účastníky založena na spíše jiných principech – především na výkonu, místo na emocích spíše na povaze věci. Ostatní není tak rozhodující. Nejdůležitější je, zda jedinec umí, je schopný. V povolání se požaduje především znalost a výkon. Z tohoto pohledu i zde můžeme najít jistá vychýlení, kdy například někdo získá zaměstnání díky svým známostem a ne schopnostem. Ale zůstaňme v obecné rovině.
 Také musíme přihlédnout k tomu, že interakce z obou prostředí (rodiny a „společnosti”) se ve školním prostředí střetávají a spojení s oběma sférami přenáší oba interakční vzory do školního prostředí. Tedy jak podporu na jedné straně, tak požadavek na výkon na straně druhé.
Vzhledem k individuální podpoře vidíme, že osobní a emocionální vztah mezi aktéry ve škole je silný. I když na mnoha velkých sídlištních školách se stává, že se někdy ani učitelé navzájem neznají a často se učiteli ve velkých třídách po vyslovení jména žáka vybaví stěží alespoň klasifikace. Je to možná omluvitelné vzhledem k množství žáků, se kterými má učitel každý týden co do činění. Můžeme zde i zmínit problém individuální podpory osobnosti žáka a individualizace vyučování, které můžeme vidět z úhlu zvolených vhodných metod a třeba i možnosti výběrových, volitelných předmětů. Co říci k požadavku na výkon: žák musí být ve škole hodnocen také podle toho, co vykoná, podle výsledků. Musí si osvojit vědomosti, dovednosti, popř. i určitou kvalifikaci, za kterou škola ručí.