Devět hlavních témat sociologie výchovy, jak je vidí Průcha (2000):

 Vztah rodiny – školy – komunity. Bez kooperace rodiny a školy se nemůže výchově a vzdělání dařit. Vztahy mezi rodinou a školou však nejsou příliš uspokojivé a problémy z toto plynoucí se řeší snad na celém světě. Tyto problémy, zvláště angažovanosti rodičů jsou palčivé i v české společnosti.
 Sociologie mládeže. Tato část sociologie výchovy je natolik významná, že se mnohde vyvinula ve svébytnou disciplínu, která zkoumá takové problémy, jako: různé teorie mládeže, teorie mládí, mezigenerační vztahy, vztahy mezi mládežnickou populací, trávení volného času, nezaměstnanost mládeže, charakteristiky venkovské a městské mládeže, ale i vztah ke vzdělání apod.
 Školní prostředí. Z tohoto pohledu je zkoumána škola jako hlavní instituce sekundární socializace, socializace dětí a mládeže v prostředí školy. Od problému funkcí výchovy a vzdělávání, především funkcí školy až k rolím učitele, skrytému kurikulu ve škole, sociální a pedagogické komunikaci apod.
 Efekty vzdělávání. Pod tímto názvem jsou obsažena šetření a analýzy zaměřené na to, jaké důsledky přináší školní vzdělání. Významné jsou ekonomické a sociální efekty vzdělání, jako uplatnění jedince na trhu práce, kariérní růst, politická a kulturní orientace v závislosti na vzdělání ale také v závislosti na působení masmédií, sexuálního chování apod.
 Interkulturní diference ve vzdělání. V tomto bodě jde o srovnání, jak je vzdělání zakotveno v určitém typu kultury, v kterém se realizuje. Jde například o to, jak vnímáme tzv. evropskou dimenzi vzdělání. Pokud ji chceme odlišit od jiných kultur, tak se dostáváme již na vědní pole kulturní antropologie, jak správně podotýká Průcha (Průcha, 2000, s.60).