Proč si lidé hrají?

2. Proč si lidé hrají?
Huizinga zdůrazňoval to, že hra ze své podstaty dokáže člověka vtáhnout a působit mu potěšení. To však v žádném případě neznamená, že by vnější hlediska uváděné reduktivními přístupy nebyly rovněž důležité. Uveďme Cailloisův výčet pohnutek ke hře: potřeba sebepotvrzení, ctižádost předvést se jako nejlepší, chuť vyzývat k zápolení, záliba v překonávání rekordů či obtíží, čekání na náhodu, honba za přízní osudu, požitek z tajemství, z předstírání či převleku, slast ze zakoušení či nahánění strachu, vyhledávání momentů opakování a symetrie či naopak radost z improvizace, u invence a z hledání nových variant, uspokojení z uplatňování kombinačních schopností, touha měřit se ve zkouškách síly, obratnosti, rychlosti, vytrvalosti či vynalézavosti, záliba v sestavování pravidel a legislativy, respekt k pravidlům, pokoušení je obejít a konečně sklon k opilství a opojení, stesk po extázi, touha propadnout rozkošnické panice. (převzato z Janečka, 2002, zdůrazněno podle něj)
Řada autorů přiznává hrám důležitou roli v životě člověka, například v sociálním a psychickém vývoji. Také Borecký(1996) uznává, že hra: „Má neobyčejný význam i ve svých komorních formách pro psychické zrání a integraci osobnosti.“ (s.53) D. Bittnerová o dětské hře říká: (cit. Dle Janeček 2002, s. 82) D. Goleman(1997) udává příklad dětí ve hře opakujících tragický příběh přestřelky ve škole, čímž se postupně zbavovaly šoku (resp. post-traumatické stresové poruchy) z této události.
3. Shrnutí pohledů na hru
Hra je prostorem mimo běžný život, vytváří skutečnost, která je odvolatelná a nepřináší sebou rizika reality a umožňuje tak v bezpečí se připravovat na život. Je dobrovolnou, prvoplánově neužitkovou aktivitou, která sama o sobě přináší potěšení, ale může mít i řadu dalších kladně vnímaných důsledků, jako je třeba uspokojení nesplnitelných přání. Může tak být užitečnou činností a zpětně ovlivňovat neherní život hráče. Může se však také zvrhnout, ztratit svůj herní smysl a stát se nebezpečným a přítěží.