Daltonská škola

Daltonská škola
Na konci 19. století vystoupila do popředí, zvláště v USA, snaha po individualizaci vyučování.
Helena Parkhurstová (1897-1957), americká učitelka působící na škola v Daltonu, vytvořila tzv. daltonský učební plán. Jeho podstatu popsala v práci Výchova podle Daltonského plánu. Veškeré studium je založeno na samoučení podle vlastního programu. Každý žák dostává program práce na jeden měsíc, pro každý předmět zvlášť. Žák pracuje vlastním tempem, začne libovolným předmětem, ale ví, že za měsíc by měl mít zadané úkoly splněny. Žák přechází z jedné odborné pracovny do druhé, tam je mu k dispozici učitel, radí mu, poskytuje vhodnou literaturu apod. Učitel odpovídá na dotazy, opravuje písemné práce a snaží se, aby rozptyl mezi žáky nebyl příliš velký. Hudební, výtvarné a tělesné výchově a ručním pracím se věnují žáci společně.
Nespornými klady daltonského plánu je svoboda žáků, práce vlastním tempem, rozvoj samostatnosti. Nedostatky se projevují v převaze knižního získávání poznatků, chybí častější procvičování a opakování , je málo příležitostí ke kontaktu se spolužáky, a tedy k vzájemné pomoci a spolupráci.
V současné době se na školách využívají prvky daltonského plánu. Žáci chodí do obvyklých tříd, učí se společně a samostatně pracují např. dva dny v týdnu. Při tom se učí spolupracovat, radí si navzájem.

Winnetská soustava
Nedostatky daltonského plánu měla překonat winnetská soustava, která se inspirovala daltonským plánem, ale lišila se tím, že kromě individuálního učení dávala prostor i pro skupinovou práci žáků. Tvůrcem winnetské soustavy je Carleton Wolsey Washburne (1889-1968). Realizoval ji ve Winnetce u Chicaga. Individuální učební plán byl sestaven na dva roky. Samostatné studium zabíralo jen polovinu času, druhá polovina byla věnována společným činnostem žáků. Učební látka byla rozdělena na dvě části. První část ,obsahující nutné základní učivo, si měl každý žák osvojit individuálně vlastním tempem. Druhá část učiva byla tvořena praktickými úkoly, které řešili žáci společně ve skupinách. Do skupiny byli žáci zařazováni podle individuálních zájmů a schopností. Každý den byla zařazena tzv. volná hodina, ve které mohl žák dohánět to učivo, co nestihl.