Skryté kurikulum hodnocení

Skryté kurikulum hodnocení
Formálně hodnotící systém známek, testů, certifikátů apod. s sebou nese mnoho dlouhodobě významných informací o škole. Žáci se často učí především proto, aby se vyhnuli nepříjemným následkům, které by následovaly v případě, že by se neučili – špatné známky, propadnutí, tresty aj. Odtud můžeme dojít k závěru, že učení může být prožíváno jako nutné zlo, že se netýká tolik dospělých, jako spíše dětí. Učení bývá přirovnáváno k nudě či nepříjemné práci. S tímto pohledem může souviset i proces zkoušení, při kterém je hodnocen více “výsledný produkt” než cesta, kterou se k němu dospělo. Žáci si z těchto důvodů vytvářejí různé mechanismy, které mohou vést k úspěchu při hodnocení. Jedním z nich je tzv. mechanismus správných odpovědí: žáci se ztotožňují s myšlenkou, že učení znamená získat správnou odpověď bez ohledu na to, jakou cestu zvolili.
Dalším problémem je rozdrobení, fragmentace učiva, jeho rozdělení do jednotlivých předmětů. Děti se učí, že dějepis není matematika, že jazyky a přírodní vědy jsou důležitější než jiné předměty… Jednou z dalších zpráv je pak tedy ta, že poznatky jsou fragmentované a je velmi těžké je spojit. Absence samostatného učení a souběžný důraz na výsledný efekt vedou k učení se zpaměti velkého množství informací. Někdy se můžeme setkat pro označení tohoto jevu s termínem “bankovní koncepce” (Paolo Freire). Nejde o nic jiného, než o ukládání informací do hlav žáků stejně jako peněz do bank.
Uvedeme ještě skrytou zprávu, která se týká hodnocení učitele. Žáci často nepovažují diskusi a samostatné uvažování za „skutečné učení”. Znamená to, že se poučili ze skrytých osnov: dobrý učitel je instruktor, ve svém předmětu je expertem s rozsáhlými znalostmi, které předává svým žákům. Ovšem takový učitel musí být spíše autoritativní, a proto autonomii nebo demokracii jako principy vyučování odmítá. Vyučování tímto stylem výuky má mnohem blíže k semi-profesím, než k odborné analogické práci v medicíně, pedagogice, právech apod.