Socializace

Jak již bylo řečeno výše, nezajímají se tyto teorie příliš o makrostrukturu společnosti a fungování jejich subsystémů, zajímají se spíše o interakci „face to face“. Sociální jednání je pokládáno za symbolicky zprostředkovanou interakci, při které k sobě přistupují lidé s vlastní identitou. Socializace je proces identity pomocí symbolické interakce (to znamená, že dospívající jednání své a druhých vždy interpretuje). V tomto textu se zajímáme především o rodinnou a školní socializaci. Co přináší oba stupně socializace z pohledu těchto teorií?
V rodinné (primární) socializaci se jednotlivec poprvé setkává se světem, který se mu prezentuje prostřednictvím světa jiných lidí. Pro dítě je světem jen to, co mu v této životní fázi důležité referenční osoby poskytnou. Důležité je však i to jak a v jakém prostředí mu to poskytnou. Primární socializace se považuje za ukončenou, pokud dítě či mladý člověk přijímá role na základě osobního souhlasu, ne proto, že si to referenční osoby přejí. Tento postup není pouhým schematickým přebíráním rolí, vzorů, hodnotových vzorů (funkcionalismus). V tomto procesu se přijímaný svět může i různě interpretovat, přeformulovat. Je to dáno i jazykovým kódem, což je vynikající médium socializace.
Školní (sekundární) socializace přináší na rozdíl od primární socializace něco navíc. Jednou, pravděpodobně nejvýznamnější, institucí sekundární socializace je škola. Podrobnější seznámení s jejími funkcemi, které nám pozici této instituce objasní, je obsahem jiné kapitoly tohoto textu. Jenom krátce: ve škole se získávají další a hlubší vědomosti a tím je současně podporován osobnostní rozvoj jednotlivce (vzdělávací a personalizační funkce). Škola dále seznamuje jedince s normami a pravidly daného společenského a politického systému (integrační funkce). A škola také poskytuje vzory jednání, které jsou pro ni jako instituci typické (socializační funkce).
To znamená, že na rozdíl od primární socializace druhotná socializace:
 Stabilizuje to, co již bylo získáno v primární socializaci – získané schopnosti a postoje. Z toho plyne, že by se zkušenosti získané v procesu sekundární socializace neměly příliš lišit od těch dříve získaných.
 Diferencuje to, co bylo získáno v primární socializaci. Zásobu vědomostí doplňuje speciálními vědomostmi.
 Mění to, co se získalo v primární socializaci. Sekundární socializace může být procesem přeměny, někdy dokonce přímo překročením své sociální vrstvy či svého sociálního světa. Ale analogicky k témuž může docházet i v primární socializaci, přinejmenším stejnými postupy v interakci „face to face“. Škola tedy umožňuje určité typizované, symbolicky zprostředkované interakce, které vyžadují vždy specifické projevy identity.
Interakcionistické přístupy se projevují různě a jsou spojeny s některými konkrétními jmény a konkrétními směry v sociologii. Na tomto místě zmíníme některé vybrané autority těchto přístupů, Američana Georga Herberta Meada, Erwinga Goffmana a Harolda Garfinkla.