PSYCHOLOGIE PEDAGOGIKA

PSYCHOLOGIE PEDAGOGIKA - obsah:

2011-02-08T05:27:00.001-08:00

23. Podniková kultura

2010-09-22T04:54:00.000-07:00

23. Podniková kultura

Výrazné rozdělování formální struktury organizace a struktury neformálních skupin je sice z hlediska analýzy soc. systému velmi přínosné, ale je to více analytický koncept, nežli věrný obraz skutečnosti => příležitost pro uplatnění Parsonsova pojetí sociálního systému, který je jako svébytný útvar definován kulturním systémem.

- Je souborem hodnot, norem, vzorů jednání a institucí v celku, který určuje způsob a podoby chování členů, vztahy uvnitř sociálního systému i vztahy navenek.
- Prvky kulturního systému nemají ale vliv ve své původní podobě, jejich působení je symbolické.
- Kultura se projevuje navenek vůči okolí hospodářské organizace duchovně, nemateriálně jako image, prezentace podnikové filozofie apod., současně však i materiálně a to jako produkty, tak i věcnými nástroji (desingem, propagací, jednáním na trhu)
- Vůči členům organizace se projevuje kultura nemateriálně (toky informací, podnikové klima) a materiálně (pracovní podmínky)

Podniková kultura utváří celkový obraz o hospodářské organizaci podle typu dominujících hodnot, norem, vazeb mezi členy, podle charakteru institucí a rozsahu institucionalizovaného chování.

Vzhledem k obtížné definici pojmu kultura a ke složitosti jeho obsahu lze i základní strukturní části definovat různě.
Struktura podle E.Scheina lze modifikovat:
1. Filozofie hospodářské organizace, vlastní interpretace, základní ideje
2. Symboly - zakódované hodnoty orientující jednání ke stabilizaci nebo aktivitě. Mohou se třídit podle způsobu projevu na:
- verbální (jazyk, metafory)
- symbolická jednání ( rituál)
- materiální symbolické artefakty (logo, podnikový design)
3. Sociální normy a vzorce chování - vymezují hranice chování pracovního jednání jednotlivce
4. Sociální instituce - které silně ovlivňují chování člověka – mistr, personální odd., top manager ..

Každá kultura jakéhokoli sociálního systému vychází z kultury vyšších systémů. Je to historicky vzniklý produkt a stávající podoba se prosazuje do nově se utvářejícího celku.
Podniková kultura v managementu usnadňuje průběh řídících procesů. Je nezbytnou součástí každé hospodářské organizace, je výrazem celku a uspořádanosti nejen prvků, ale i činností, je podmínkou úspěšného fungování.
Přeměna zavedené podnikové kultury je pak proces dlouhodobý a vyžaduje mimořádného úsilí.

Zich:
Podle toho, na jaké úrovni je formální a neformální organizace, na tom závisí podniková kultura. (jak se co dělá, jak se řeší vztahy mezi lidmi)
PK= celková situace instituce
Dělí se na 2 části:
1. mezilidské vztahy
2. kulturně materiální – vybavenost (budova, logo, kanceláře, jak se prezentuje, propaguje, jak se o ní mluví na veřejnosti)
Tyto dvě složky musí být v souladu.
Např. banky usilují o co největší PK.

Mobing – šikana, neformální vztahy v té organizaci mají až takovou podobu, že se tam objevuje šikana, zaměřená většinou na jedince (není jen české specifikum, ale je v celém světě).

24.Ovlivňování výkonu podnikovou kulturou

odvoďte sami z otázky 23.

22. Chování pracovníka v pracovní skupině

2010-09-22T04:50:00.000-07:00

22. Chování pracovníka v pracovní skupině

V každé pracovní skupině dochází k tendenci určitým způsobem strukturovat sociální vztahy, které následně ovlivňují chování jednotlivců v jejím rámci.Tato strukturace je důsledkem četnosti, intenzity a směrů sociální interakce a komunikace.

- četná interakce a společná představa o pracovním cíli vždy vede k postupnému vytváření specifických pravidel vzájemné interakce, spolupráce a obecného spolužití. Jedná se o sociální normy a jejich strukturu. Těsně s tím je spojena struktura sociálních rolí, která vzniká velmi rychle zejména u silně úkolově orientovaných pracovních skupin. Z ní se odvíjí statusová struktura, neboť dochází k subjektivnímu vnímaní a hodnocení jednotlivých rolí.

- Vzhledem k nutnosti vnitřního rozdělení omezených zdrojů se vytváří mocenská struktura.

- Další nedílnou součástí vnitřní strukturace je vytvoření komunikační struktury, která je tvořena formálními a neformálními kanály.

- Dále je chování pracovníka ve skupině určováno dalšími sociálními a sociálně psychologickými jevy.

Sociální hodnoty:
- jsou představovány předměty a jevy materiální i nemateriální povahy, ke kterým lidé zaujímají hodnotící vztah, připisují jim určitý význam pro uspokojování svých potřeb, zájmů a aspirací a aktivně usilují o jejich získání, resp. osvojení.
Týká se široké škály předmětů a jevů objektivní reality, ve které lidé pracují a žijí. Je možné je rozlišit:
1. materiální hodnoty (předměty, které se spotřebovávají)
2. duchovní hodnoty (uspokojují potřeby a zájmy, aniž by se spotřebovávaly)
3. politické hodnoty (souvisejí s politickým systémem dané společnosti)
4. morální hodnoty (týkají se mravů, zvyků a norem chování lidí vůči sobě navzájem)
5. estetické hodnoty (vztahují se ke kráse objektů)
6. sociální hodnoty v „užším slova smyslu“ (souvisejí s problematikou životních jistot)

Pro každého člověka i skupinu je charakteristický:
- hodnotový systém (množina hodnot uložených v jejich vědomí)
- hodnotová hierarchie (pořadí důležitosti, preferencí jednotlivých hodnot)

Lze do nich zařadit tyto skupiny hodnot:
1. hodnoty vyplývající z obsahu vykonávané pracovní činnosti
2. hodnoty související s odměňováním za práci
3. hodnoty vyjadřující technicko – organizační podmínky práce
4. hodnoty dané fyzickým prostředím
5. hodnoty dané zdravotními a hygienickými podmínkami pracoviště
6. hodnoty vyjadřující sociální prostředí
7. hodnoty související s péčí podniku o lepší životní podmínky v rámci podniku
8. hodnoty týkající se perspektiv pracovní skupiny

Výsledkem tohoto sdělování a prolínaní je pak celkové převládající hodnocení těchto jevů a skutečností.

Sociální normy:
- jsou to nepsaná, kolektivem přijatá a většinou jeho členů respektovaná pravidla chování.
- představují jeden ze základních rysů podnikové kultury i neformální struktury sociálního systému podniku

Upravují především:
- vzájemný styk členů pracovní skupiny
- pracovní výkon členů skupiny
- určitou míru respektování či nerespektování norem a předpisů formální povahy
- vztahy a vazby členů skupiny jako celku navenek

Z hlediska osvojení systému soc. norem jsou pak závažné tyto momenty:
- znalost norem (seznámení se s nimi)
- základ jejich hodnocení
- druh hodnocení (norma může být buď schválena a přijata nebo neschválena a odmítnuta)

Dodržování a respektování sociálních norem zajišťuje tzv. neformální sociální kontrola se svým systémem sankcí (odměn a trestů).
Důležitý z hlediska plnění cílů pracovní skupiny je soulad sociálních norem s formálními (organizačními) normami a předpisy.

Pracovní pozice:
- rozumíme tím postavení, které zaujímá určitý pracovník ve struktuře vztahů vytvořených uvnitř pracovní skupiny, resp. celého sociálního systému podniku
- s tímto okruhem je spojen především vymezený okruh práv a povinností, které nositel pozice může uplatňovat a musí plnit
- pozice pracovníka ve skupině má relativní charakter – její úroveň může být posuzována a hodnocena pouze ve vztahu k ostatním pozicím v dané skupině
- k dalším charakteristikám patří stupeň požadované kvalifikace a fyzické umístění pracovníků

Pracovní role:
- užívá se k charakteristice jednání pracovníka v podmínkách pracovní skupiny
- prac. rolí rozumíme očekávaný standard jednání pracovníka v konkrétních pracovních situacích, směřují k plnění stanovených pracovních úkolů
- je určována např: podnikovou kulturou, představou pracovníka o své roli, představou a očekáváním nadřízených, očekáváním spolupracovníků, stejně jako zákazníků a klientů atd.
- čím přesnější a jednoznačnější je vymezení role, tím je výkon úspěšnější a nedorozumění a konflikty jsou minimalizovány

Z časového hlediska můžeme, pokud jde o vztah pracovníka k jeho vlastní pracovní roli, uvést tři základní etapy:
1. osvojení role
2. realizace role
3. modifikace role

Úroveň a kvalita realizace pracovní role závisí na těchto základních činitelích:
a) způsobilost pracovníka pro realizaci dané role
b) motivace pracovníka pro realizaci role
c) zkušenosti pracovníka z realizace předchozích pracovních rolí
d) simultánní role, které pracovník realizuje současně s danou pracovní rolí
e) konflikt rolí (dochází k němu, jestliže má pracovník realizovat 2 role najednou nebo rychle za sebou. Může být vyřešen buď rezignací na realizaci jedné z rolí, snahou o modifikaci jedné z nich nebo přesunem na někoho jiného.Ze strany skupiny převzetím role nebo změnou časových požadavků na realizaci)

Pracovní pozice a role jsou nedílnou součástí pracovního života a pracovní dráhy každého pracovníka.

Jsou současně základním stavebním kamenem celkové struktury organizace a odrážejí základní parametry její podnikové kultury.

Vnitřní struktura prac. skupiny není nikdy bez dopadu na její vnější integraci do širšího sociálního systému podniku.

Pod pojmem vnitřní integrita rozumíme míru začlenění pracovní skupiny právě do celostního sociálního systému podniku a její vztahy k ostatním prac. skupinám v jeho rámci.

Je třeba rozlišit:
a) strukturní integraci (porovnávána vnitřní a celková struktura)
b) informativní integraci (porovnávány normy)
c) věcnou integraci

21. Sociometrie

2010-09-22T03:15:00.000-07:00

21. Sociometrie

1. obecně „měření“, tj. jakákoliv kvantitativní postižení jakýchkoliv sociálních jevů

2. původně systém, zahrnující teorii a techniky pro zkoumání a interpretaci sociálních mikro a makro systémů vypracovaný psychiatrem J. L. Morenem (1934).
Morenova teorie nenašla valnou odezvu, avšak jako metodický vklad byla značně rozpracována (tím se sociometrie začala chápat zejména z metodického hlediska jako techniky zjišťování socioemoční preference a vztahů mezi lidmi). Podle Morena se sociometrie zabývá matematickým studiem psychologických vlastností populací, experimentální technikou a výsledky, získanými aplikací kvalitativních metod.

Vývojem se předmět, obsah o chápání sociometrie diferencovaly podle jednotlivých badatelů, takže v současné době existuje celá řada vzájemně se lišících vymezení.
Např. pokus p. Bjerstedta (1956) – vybral z literatury 13 typů definic sociometrie, zaslal je 269 autorům k ohodnocení a prvních 131 odpovědí analyzoval ==> ukázal, že ani jedna z definic nebyla bez výhrad přijata.
Bjerstedt sám dospěl k vymezení, pole něhož je sociometrie:
- měřením vzájemných vztahů všeho druhu, jak lidských, tak živočišných, tj. měřením mezilidských a meziživočišných vztahů všeho druhu., resp. kvantitativním zkoumáním mezilidských vztahů z aspektu dávání přednosti, lhostejnosti nebo zamítání v situaci volby.

- V podstatě se více či méně u všech představitelů soudobé sociometrie jedná o soubor kvantitativních postupů při analýze a poznávání vztahů, struktury a dynamiky převážně malých skupin zjišťováním socioemočních preferencí (volby sympatie a antipatie) mezi jednotlivými členy skupiny (ale i mimo ni).

- Zejména technikou dotazu (osobní sdělení, test), ale i pozorováním se soustavně zaznamenávají a kategorizují vzájemné volby a z nich se usuzuje na hierarchické strukturní a dynamické souvislosti a vztahy uvnitř skupiny, ev. i mimo ni.

- Sociometrii tedy nelze chápat jako metodu měření neformálních vztahů, neboť zachycuje pouze socioemočně zdůrazněnou část neformálních vztahů.

Zich:

A↔B vztah vzájemné sympatie
C ≈ D vztah vzájemné antipatie
E P žádný vztah, pouze žijí vedle sebe
(vznikají spontánně při 1. kontaktáži)
Vztah může být né vzájemný (jeden sympatie, druhý antipatie)

Postup: Udělá se tabulka, do které se zapisují vztahy (např. s kým bych chtěl na nové pracoviště)→z výsledků tabulky zjišťuji sociální expanzivitu (soc. hvězda, outsider) → uděláme sociogram (vezmeme hvězdu a navalujeme ostatní vztahy, s kým chce, s kým nechce, pomocí šipek)

Moreno vymyslel teorii (koncepce zakládání tzv. sociálních atomů) = nevědecká záležitost, bez úspěchu.

20. Obecná charakteristika pracovní skupiny

2010-09-22T03:13:00.000-07:00

20. Obecná charakteristika pracovní skupiny

Každý člověk je v průběhu jednotlivých etap svého života nejen příslušníkem určité společenské vrstvy, národa, ale i členem řady malých sociálních skupin (rodiny, školní třídy, atd.), které mají bezprostřední vliv na utváření jeho názorů, postojů, hodnotové orientace i určitých forem a způsobů jednání.
Prostřednictvím svého členství v těchto skupinách uspokojuje řadu svých sociálních potřeb.

Malá sociální skupina představuje sociální jev charakteristický řadou znaků, k nimž patří především:
- společný důvod (motiv) a cíl oddělující skupinu od okolí, společné místo existence skupiny
- společná činnost
- časté vzájemné působení členů a relativně stabilní vzájemné vztahy
- struktura sociálních pozic a rolí, společné skupinové vědomí v podobě systému hodnot, norem a postojů

Vzniká tedy komplexní pletivo osobních vztahů, včetně vědomí a pocitu spolupráce, sounáležitosti a vzájemné závislosti.

V Soc. literatuře se můžeme setkat ještě s pojmy:
- množství
- masa (např. fotbalové publikum)
- kategorie (lidi, kteří jsou nositeli stejného kritéria)
- spolek (organizovaný celek, který spojují některé zájmy)

Jestliže budeme tyto znaky transformovat na pracovní skupinu, vymezují ji navíc tyto charakteristiky:
1. pracovní cíle
2. společné pracoviště
3. pracovní činnost
4. vztahy mezi pracovníky
5. skupinové vědomí

- podstatné a určující pro vznik prac. skupin jsou objektivní podmínky pracovního procesu, používaná technika a technologie a jí určované formy organizace práce a její řízení. Tyto podmínky v zásadě určují velikost pracovních skupin, prostorové uspořádání pracovišť, a tím i povahu a četnost vzájemných kontaktů a vztahů mezi pracovníky.

Vedle již uvedených charakteristik mají pracovní skupiny ještě další, mezi které patří jejich struktura a funkce.
Nejdůležitější typy struktur jsou:
- profesně kvalifikační struktura (složení skupiny podle hledisek příslušnosti k určitým profesím a dosažené úrovně kvalifikace)
- sociálně demografická struktura (struktura podle hledisek jako je pohlaví, věk, občanský stav)

Z hlediska funkcí, tj. efektů z účinků činností a fungování pracovní skupiny pak rozlišujeme:
- funkci ekonomickou v podobě vyprodukovaných výrobků, služeb
- funkci sociální určenou tím, jak skupina působí na rozvíjení osobnosti svých členů (názory, postoje, potřeby, zájmy)

Vedle znaků pracovnách skupin rozlišujeme ještě jejich dimenze v podobě souhrnu znaků, které se promítají především do nároků a požadavků na jejich řízení.
Řadíme mezi ně:
1. velikost prac. skupiny (3 prac. – dolní, 30-40 prac. horní hranice)
2. homogenita (stejnorodost) prac. skupiny
3. stabilita prac. skupiny
4. autonomie prac. skupiny (míra volnosti, kterou má ve svém jednání)
5. uzavřenost (vyjadřuje stupeň ochoty přijímat nové pracovníky)
6. přitažlivost danou mírou atraktivity jejího členství)

Je zřejmé, že lépe a s menšími problémy a potížemi se řídí pracovní skupiny menší, homogenní, stabilní, autonomní, otevřené a přitažlivé na rozdíl od těch, kde jsou tyto dimenze v jiné, resp. opačné poloze.

Formování a dynamika prac. skupiny = složitý a dlouhodobý proces, který probíhá v několika (3) etapách.
1. fáze – skupina se začíná vytvářet – členové se adaptují na podmínky a požadavky práce, vedoucího, přizpůsobují se navzájem mezi sebou.
2. fáze – vzájemné poznávání, lidé se sbližují na základě společných potřeb, zájmů a aspirací. Vznikají podskupiny ve skupině
3. fáze – vzniká relativní jednota názorů a postojů k plnění úkolů, v optimálním případě i jednota potřeb a zájmů. V této skupině lze klást náročné úkoly, neboť soulad cílů, norem dosáhl takové úrovně, že lze předpokládat, že úkoly budou plněny iniciativně a odpovědně.

V procesech dynamiky pracovních skupin může stejně jako k integraci docházet i k procesům dezintegrační povahy (základem je rozpornost a konfliktnost v cílech, hodnotách a postojích) .

Pracovní týmy:
- zvláštní forma pracovních skupin
- jsou složeny z odborníků – specialistů různých profesí a různého kvalifikačního a osobnostního profilu. Tím je dáno i časové omezení jejich existence.

Problémy spojené s ustanovováním a fungováním pracovních týmů lze rozdělit na:
- problémy organizace práce
- problémy hodnocení a odměňování
- problémy mezilidských vztahů

Autonomní pracovní skupiny:
- progresivní forma organizace práce, která je poměrně široce zaváděna od počátku 80.tých let v podnikové praxi řady průmyslově vyspělých zemí
- má se vyznačovat „kolektivní odpovědností“ za plnění prac. úkolů, samostatným rozdělováním pracovních úkolů mezi členy skupiny, vnitřní koordinací průběhu práce, všeobecnou přehledností pracovních požadavků na všechny členy prac. skupiny, vlastními normami a předpisy interní kooperace, řešením problémů a konfliktů, intenzivním vlivem skupiny na své členy, interní flexibilitou vůči odchylkám, zastupitelností členů skupiny, odměňováním, které podporuje růst kvalifikace, a tím rozvoj seberegulace členů skupiny.

Kritéria autonomie skupiny jsou:
1. skupina má vliv na stanovení cílů své činnosti
2. skupina může rozhodovat o tom, jak,kdy a za pomoci jakých dodatečných činností se bude pracovat
3. skupina si volí metody práce
4. rozhoduje o členství
5. rozhoduje o tom, zda si pro potřeby vnitropodnikové koordinace navenek stanoví vedoucího a kdo jím bude
6. rozhoduje o tom, zda je úkol splněn či nikoliv

Zich:
Sociologie malých skupin
- horní hranice cca 3-40, 3-30 lidí
- kvalitativní hranice – soc. skupina, kde ještě existuje osobní pojítko, znají se, mají nějaký určitý vztah, postoje (cíl, místo, společná činnost, aktivitu, skup. Struktura, skup. Vědomí)
- mezilidské vztahy mají vliv na výkon

Skupinové vědomí:
- vědomí sounáležitosti – „my a oni“
- struktura hodnot a norem, které řídí činnost lidí (jsou dodržované a uznávané)

Vlastnosti zkoumané sociologií:
- stabilita skupin – na kolik je soudržná, pevnost vazeb, momenty ohrožující stabilitu
- začlenění skupiny do organizace
- homogenita skupiny
- autonomie skupiny (odloučení prac. skupiny – detaš. pracoviště)
- uzavřenost malých skupin (souvisí se stabilitou) – některé se snaží uzavírat před vstupem lidí

Řešení konfliktu v malých skupinách:
1) latentní stádium existence konfliktu – určité napětí v chování mezi lidmi, hledání spojenců
2) tematizace konfliktu – začíná se o problému mluvit, stává se to obecným tématem ve skupině i mimo ni
3) otevřený konflikt – (jednorázový – rvačky, trvalý - nemluví se, dělají se naschvály) „tzv. boj o přežití“
- většinou je to vina vedoucího, předem neměl konflikt dopustit

Pro vedoucího se doporučuje:
- držení se věcné stránky, bez emocí
- konflikt se musí řešit včas, nesmí se přehlížet, podceňovat
- je nutné snažit se pochopit obě strany
- není třeba likvidovat oponenta

19. Rozdíl mezi formální a neformální strukturou společnosti

2010-09-22T03:11:00.000-07:00

19. Rozdíl mezi formální a neformální strukturou společnosti

Formální struktura

Jedním z východisek může být např. „Škola lidských vztahů“ E. Maya a jeho následovatelů, stejně jako přístup „Klasické školy organizace“ M. Webera.

Obojí představuje významné vývojové etapy sociologie, resp. sociologie práce, avšak současně zcela odlišné přístupy a pohledy na strukturu sociálního systému podniku.
Ve Škole lidských vztahů se popírá jednostranné pojetí člověka.

Naopak u Webera se projevuje v cela krystalické podobě. Tento ideální typ je pouze určitým vzorem, měřítkem, ke kterému je reálná organizace přirovnávána, a odklony od ideálního typu umožňují pochopení deskripci organizací reálných.

Organizace má být mocensky jednoznačná, má tvořit pevnou hierarchickou linii, nepřipouštět její oslabování a rozptýlení, má mít vysokou stabilitu, garantovanou nezvratnost a trvalost moci.
Takto vymezený formalistní přístup k organizaci je zcela neživotný a neodpovídá fungování organizací.

Formální organizace je analyticky myšlený modelový typ organizace, kde základní pojmy, se kterými se operuje, jsou celek, jeho struktura, subsystém a prvky.Ty jsou představovány kategoriemi sociální pozice a sociální role.

Základem této koncepce je racionální výstavba struktury organizace vycházející z cílů, kterých má být dosaženo, a z činností, které jsou pro dosažení těchto cílů nezbytné.
Sleduje systém vědomě koordinovaných činností, systém odosobněných vztahů postavených na racionálních základech, jež jsou zaměřeny na plnění stanovených cílů.

Ve formální organizaci se stanovují čtyři základní strukturní řezy:

1. funkční struktura – podle pracovního procesu určuje řadu do sebe zapadajících a na sebe navazujících činností. Kombinují se zde jednotlivé pozice a role vyplývající z dělby práce, z technických, technologických a organizačních hledisek.

2. hierarchická struktura – struktura na základě moci sleduje vztahy vzájemné nadřízenosti a podřízenosti. Slouží ke koordinaci činností a k řízení a je základem pro uspořádání organizace, které lze chápat také jako proces, nikoli jen jako jeho výsledek jednou pro vždy daný.

3. komunikační struktura – komunikační síť zajišťuje přenos informací potřebných ke koordinaci a řízení.Hlavním kritériem je to, do jaké míry umožňuje rychlý a adresný přesun info bez deformace jejich obsahu.

4. kontrola – je strukturou zpětné vazby. Je prováděna jak řídícími pracovníky, tak specialisty. Prostřednictvím vztahů kontroly jsou získávány info ukazující na správnost stanovených cílů, adekvátnost zvolených postupů a prostředků

Neformální struktura

- vznikají v organizaci zcela spontánně
- v průběhu času dochází ke vzájemnému poznání jednotlivců a zaujetí postojů vůči sobě
- příčiny vzniku neformálních skupin lze spatřovat jednak v nedostatcích formální struktury organizace, která neobsáhne a není schopna regulovat veškeré vnitropodnikové procesy, druhak ze zákonitostí chování jedinců, vycházejícího z pohnutek.
- v rámci neformální struktury vznikají sympatizující, přátelské skupiny, které mohou zahrnovat širší okruh lidí nežli jen zaměstnance organizace.
- neformální skupiny stanovují pro své členy pravidla chování, formují normy vycházející ze soustavy idejí a hodnot a skupinových činností.
- jejich význam je v tom, že usnadňují sociální komunikaci, provádějí částečnou sociální kontrolu a silně ovlivňují formování postojů, norem a hodnot

Obdobně jako formální struktura také struktura neformálních vztahů vzniká a rozvíjí se na základě následujících principů:
1. stanovení cílů, vznik hodnot a norem ve skupině
2. hierarchie autoritativních vztahů
3. komunikace
4. kontrola

Vztah formální organizace a struktury neformálních skupin není jednoznačný. Neformální skupiny mohou pomoci upevňovat formální organizaci, vytvoří-li se ve formálních pracovních skupinách neformální vztahy, hodnoty a normy odpovídající formálním a pokud formální vedoucí je i neformálním vůdcem. V případě nesouladu bývají neformální struktury více či méně paralyzovány.

Zich:
Formální organizace
- vytvoření určitých pravidel, zásad
- i tady fungují zákony, které musí být respektovány (zákoník práce) a celé funguje na základě statutu zakládací litiny
- vnitřní podoba může být různá, provádí se reorganizace (různé příčiny)
- jsou zde určeny pozice, kam kdo patří a s nimi pojené pravomoci a povinnosti, má k dispozici sankce, pomocí nichž zajišťuje, aby to fungovalo.

Neformální organizace
- všichni jme lidmi a do formálních, předepsaných vztahů vstupujeme s určitým zázemím a zkušenostmi = náš sociální a kulturní kapitál
- kulturní kapitál = schopnost navazovat kontakty, habitus chování, dán prostředím, kde jsme vyrostli
- sociální kapitál = dán známostmi, které máme, jaké máme sociální sítě, kam patříme (základem je rodina). Vyšší sociální kapitál mají střední vrstvy.

anomie – nedostatek, destrukce hodnot

18. Zásady a cíle organizace (uspořádání) vztahů v institucích

2010-09-22T03:09:00.000-07:00

Sociální vztahy
Těžištěm zájmu sociologie jsou vztahy mezi lidmi, tzn. sociální vztahy, které zapojují jedince do nejrůznějších nadindividuálních sociálních útvarů. Člověk nejedná ve společnosti na základě bezprostřední reakce, ale v důsledku záměrného poznání a zhodnocení situace.
Hypoteticky předpokládáme dva druhy vztahů:

1. organické vztahy – historicky prvotní vztahy existující mezi lidmi v přirozených pospolitostech (vazby biologické, např. rodička a dítě)

2. sociální vztahy – vztahy uvědomělé, které jsou korigovány na základě zkušeností a teoretického poznávání. Člověk se jim učí.

Sociální instituce
- tlak, který usměrňuje jednání člověka podle požadavku sociálních vztahů, je spojen s pojmem sociální instituce
- vyjadřuje zavedené způsoby chování a nástroje, kterými je u jedinců těchto zavedených způsobů dosahováno

Podle síly vlivu na žádoucí chování je možné stanovit 4 úrovně sociálních institucí:
1. úroveň obvyklého, vhodného chování
2. úroveň obvyklého, vhodného chování
3. úroveň řízeného chování
4. úroveň nástrojů donucení

ad 1. úroveň obvyklého, vhodného chování
- je dána těmi sociálními institucemi, které stanovují vzor chování, ale jeho respektování je věcí jedince, není odměňováno ani trestáno
- tato úroveň je tvořena např. obyčeji, zvyky a tradicemi

ad 2. úroveň obvyklého, vhodného chování
- jedná se o úroveň požadovaného chování, kde jsou stanoveny cíle, směry, pravidla a hranice chování člověka v dané společnosti
- nejvýznamnějšími pojmy zachycujícími sociální instituce této úrovně jsou hodnoty a normy

Hodnoty – jsou předměty, vlastnosti, vztahy, myšlenkové postupy a produkty, které mají pro člověka význam jedinec se snaží o jejich dosažení.
Jsou individuální záležitostí, každý má svůj okruh a pořadí hodnot. To, co se však hodnotami stává, musí být uznáváno jinými a mít smysl v širším společenském prostředí.

Normy – stanovují meze v chování tím, že určují, které konkrétní chování jedince je pro společnost přípustné a které ne. Zatímco hodnoty se vztahují k definicím dobrého a špatného, normy jsou definicemi pro společnost přijatelného a nepřijatelného.Společnost může za určitých okolností prosazovat i takové normy, které nejsou v souladu s hodnotami lidí. Důsledkem je společenské napětí a konflikt.

Normy mají dvě podoby:
a) právní normy – jsou přesně definované, racionálně uspořádané v celek a při jejich překročení j určeno, jaké sankce, tresty budou následovat.
b) morální normy – nemají přesně definovanou podobu, jsou udržovány a předávány ve výchově.

ad 3. úroveň řízeného chování
- člověk je k žádoucímu chování přímo veden, a to za použití mnoha nejrůznějších nástrojů. Typickými podobami institucí na této úrovni jsou organizace typu průmyslového podniku, politické strany, vládního nebo nevládního úřadu.

ad 4. úroveň nástrojů donucení
- zahrnuje organizace, které mohou bezprostředně vymáhat požadované chování.Lidé s tímto nástrojem musí být seznámeni aby mohli předpokládat následky jeho použití. Příkladem výrazných nástrojů donucení jsou policie a armáda.

Běžně jsou jednotlivé sociální instituce ne uvedených úrovních propojeny a vyskytují se v komplexu, který člověka vede ke společensky žádoucímu chování.
Tyto komplexy vytvářejí horizontální strukturu sociálních institucí.
Nejdůležitějšími sociálními institucemi v této struktuře jsou ekonomika a práce, politika, náboženství, věda, rodina, manželství, sport a zdraví.

Další zdroje o tomto tématu naleznete zde:
SOCIÁLNÍ ÚTVARY
Základní sociální útvary:
16. SOCIÁLNÍ VZTAHY, LOKÁLNÍ VERSUS GLOBÁLNÍ PROBLÉMY
17. SOCIÁLNÍ NEROVNOSTI, ZÁKLADY EKONOMICKÉHO CHOVÁNÍ
5. Sociální struktura společnosti
Články na hledaný výraz "Sociální útvary" naleznete na bezuceni.cz

17. Sociální systém

2010-09-22T03:07:00.000-07:00

17. Sociální systém

Ve starší sociologické literatuře neměl sociální systém zvláštní a samostatný význam a používal se pro označení sociálních souvislostí. Od 30. let se začal užívat nejprve v USA, později i v Evropě, a od 60. let zaplavil a až zahltil sociálněvědnou terminologii.

Pojetí celistvého sociálního útvaru, ke jednotlivé části se spojují s jejich významem pro celek je pojetím systémovým. (systém – komplex prvků, které jsou ve vzájemné interakci nebo závislosti které jsou nějak upořádány)

Uspořádanost může být celku vlastní nebo může jít o uspořádanost plánovitou, záměrnou, a to na základě účelové orientace systému.

Sociální systém je systém složitý, relativně uzavřený a dynamický.
- sociální systém je spojením jednotlivců, sociálních skupin a institucí, tedy částí, jejichž chování lze popsat jako sociální
- jsou velmi pohyblivé a proměnné, nelze je chápat jako jednou pro vždy dané

Sociální systémy obsahují dva typy vazeb, které jsou typické pro každý sociální útvar, pro každé seskupení lidí:
- koordinace – vazby vyjadřující návaznost jednotlivých činností na téže úrovni
- hierarchie moci – vztahy nadřízenosti a podřízenosti, které koordinaci umožňují a orientují celek na dosažení cíle

Sociální organizace – vyjadřuje vědomě vytvořený a na specifický cíl zaměřený sociální systém, který přijímá a zpracovává informace, aby ovládl objektivní systémové procesy probíhající podle relativně samostatných zákonitostí.
Je definována:
- dělbou práce a moci
- existencí jednoho nebo více mocenských center, která kontrolují chod organizace
- možnost substituce členů organizace jako celku

Každý celek musí vykazovat čtyři základní funkce, které jsou pak uskutečňovány v celé řadě činností:
- adaptace (celek se vyrovnává se změnami vnějšího prostředí a tlakem, který toto prostředí na sociální systém vykonává)
- dosahování cílů (vyjadřuje nutnost orientace sociálního systému na cíl)
- integrace (je výrazem propojování prvků v systému)
- udržování vzorů (vede ke stanovení odpovídajícího chování, které nebude narušovat vazby v systému)

16. Rozdíl mezi kvantitativním a kvalitativním výzkumem

2010-09-22T03:06:00.000-07:00

16. Rozdíl mezi kvantitativním a kvalitativním výzkumem

Míra složitosti sociálních a sociálně psychických jevů a obtíže spojené s jejich poznáním jsou významné faktory, které určují, za bude realizován výzkum kvalitativní nebo kvantitativní.
Určení je však nepřímé, záleží především na cíli výzkumu.

Kvantitativní výzkum

- zpravidla se s ním spojuje obecná představa sociologického a sociálně psychologického výzkumu.
- lze realizovat tehdy, jde–li o jevy relativně jednoduché (nejsou skryty smyslovému poznávání, mají jednoznačný výraz, je možné se jich zmocnit prostřednictvím používaných nástrojů zjištění hromadných dat) a o určité míry poznané.
- je tedy možné odhadnout,jak je definovaný jev stabilní a jakou platnost mají výroky o něm vyslovené.
- nesleduje se, zda jev existuje, co obsahuje, jaká je jeho struktura, jaké má vlastnosti a jaké jsou faktory, které s ním souvisejí

je zaměřen na :
a) rozsah výskytu, zastoupení – rozumí se tím četnost nebo okruh sociálních subjektů, u kterých se vyskytuje, nebo oblast, ve které se vyskytuje
b) frekvence – projev složek jevu v čase, např. opakování jeho výskytu, opakovaný výkon činnosti
c) intenzita – jako mohutnost nebo síla jednotlivých složek sociálního nebo sociálně psychologického jevu

Tyto charakteristiky se převádějí do souboru stabilních ukazatelů, které jsou zjišťovány na velkých souborech jednotek (lidských jedinců).

Kvalitativní výzkum

- je, pokud jde o jeho zaměření, doplňkem výzkumu kvantitativního (né ve smyslu podřízené části).
- jeho úkolem je odhalovat neznámé skutečnosti o sociálních a sociálně psychických jevech, odhalovat jejich obsah, a to především
- existenci jevů a jejich strukturu
- jejich vlastnosti a funkce
- faktory, které jevy ovlivňují a nebo s nimi souvisejí

- orientuje se na pochopení smyslu jednajících sociálních subjektů
- více odhaluje reálné souvislosti mezi jevy jako faktické závislosti, a to, pokud možno v jejich úplnosti
- cílem není změření jednotlivých parametrů stanovených ukazatelů, ale vyjádření adekvátního popisu nebo logické konstrukce celku jevu
- novost, proměnlivost, individuální specifičnost těchto jevů způsobují, že standardizace postupů zkoumání není možná

Okruhy metod a technik kvalitativního a kvantitativního výzkumu není možné přesně rozlišit, protože mnohé se, po případné lehké modifikaci, využívají jak jednom, tak v druhém typu výzkumu.

Kvalitativní a kvantitativní výzkum je také možno chápat jako dvě etapy empirického výzkumu.
V první etapě, kdy je nutné rozrýt sledovaný problém, má výzkum kvalitativní charakter.
Poté, po dostatečném popisu problému, je možné měřit jeho jednotlivé stránky a výzkum nabývá charakteru kvantitativního.

15. Skupinový rozhovor (focus group)

2010-09-22T03:04:00.000-07:00

15. Skupinový rozhovor (focus group)

focus group = ohniskové skupiny

Skupinový rozhovor – nástroj sběru primárních informací, jehož základem je dotazování, které probíhá ve skupině. Velikost skupiny je v optimálním případě 6 – 10 osob.
- pro skupinový rozhovor se nejčastěji vytváří několik skupin (5-10), podle jedné charakteristiky. Skupiny jsou sestaveny tak, aby v nich byli lidé stejného věku, pohlaví a stejně zájmově orientovaní apod.
- při výběru účastníků pro skupinové rozhovory je prvořadým kritériem cíl výzkumu (při zjišťování veřejného mínění – zaměření na sociálně demografické nebo profesní skupiny obyvatelstva)
- tzv. ohniskové skupiny je možné chápat ve dvojím smyslu:
- pozornost zaměřena na konkrétní segment populace, konkrétní cílovou skupinu
pozornost zaměřena na relativně úzký okruh problémů - a je zaměřena na prozkoumání problému do hloubky spíše než o šířky
- nesprávně sestavená skupina může přinést výrazně zkreslené výsledky

Zkoumá se, jaké pojmy se ve skupině používají v souvislostí s daným tématem a jaké obsahy jsou za těmi pojmy skryty.

Výhody skupinového rozhovoru:
- je efektivnější (shromáždí se více info za daný čas)
- je pod stálou kontrolou
- lze ho objektivně zaznamenat (snímat videokamerou)
- v případě potřeby je možno ještě v průběhu terénního výzkumu něco doplnit, upravit
- jsou zachyceny interakce mezi členy skupiny, které vnášení další informační hodnoty
- skupina dává respondentovi intenzivnější podněty,napomáhá tvořivému myšlení členů skupiny, vznikají nové nápady atd.
- je možné sledovat skupinou dynamiku, změna stanoviska v průběhu rozhovoru atd.

Nevýhody skupinového rozhovoru:
- skupina je tvořena uměle jevy, které v ní probíhají jsou tím ovlivněny
- odpovědi respondentů se mohou nežádoucím způsobem ovlivňovat
- získat respondenta k účasti na skupinovém rozhovoru je těžší, musí v dohodnutém čase přijít na dané místo = překážky
- podíl nákladů na jednoho respondenta ve skupinovém rozhovoru je vyšší než v individuálním rozhovoru

Některé nevýhody skupinového rozhovoru lze eliminovat nebo snížit dobře připraveným scénářem, výběrem zkušeného moderátora.

Dále je možné skupinový rozhovor kombinovat s písemným dotazováním (nejprve zaznamenají svůj názor, poté debata).

Vedení skupinového rozhovoru je velice náročné. Moderátor musí udržet skupinu u daného tématu, ale zároveň podněcovat spontánnost odpovědí.

Vedoucí musí regulovat podíl jednotlivců na rozhovoru, tlumit ty, kteří se prosazují na úkor ostatních.

K tomu ještě přistupuje nutnost dobře rozumět věcné stránce probíraného tématu a zvládnout rozhovor i z hlediska času. Moderátor nesmí za žádnou cenu projevit svůj názor a hodnocení ve vztahu k danému tématu.

Skupinové rozhovory s experty – představují jednu kategorii skupinových rozhovorů a mají různou podobu. (diskuse odborníků, volný brainstorming)

14. Metody kvalitativního výzkumu

2010-09-22T03:02:00.000-07:00

14. Metody kvalitativního výzkumu

Kvalitativní výzkum

- je, pokud jde o jeho zaměření, doplňkem výzkumu kvantitativního (né ve smyslu podřízené části).
- jeho úkolem je odhalovat neznámé skutečnosti o sociálních a sociálně psychických jevech, odhalovat jejich obsah, a to především
- existenci jevů a jejich strukturu
- jejich vlastnosti a funkce
- faktory, které jevy ovlivňují a nebo s nimi souvisejí
- orientuje se na pochopení smyslu jednajících sociálních subjektů
- více odhaluje reálné souvislosti mezi jevy jako faktické závislosti, a to, pokud možno v jejich úplnosti
- cílem není změření jednotlivých parametrů stanovených ukazatelů, ale vyjádření adekvátního popisu nebo logické konstrukce celku jevu
- novost, proměnlivost, individuální specifičnost těchto jevů způsobují, že standardizace postupů zkoumání není možná

Techniky sběru dat: (podle Zicha)
1. pozorování
- pozorování chování, ze kterého usuzujeme
- tato metoda není příliš využívána, používá se např. před reorganizací
rozlišujeme: zúčastněné utajené
zúčastněné neutajené

2. rozhovor (houbkový)

a) biografický rozhovor (životopisný)
- získává poznatky identity, např. k zemi
- člověk o sobě a o svém životě vypráví -> odráží se vnitřní stav člověka

b) skupinový rozhovor (focus group)
- rozhovor ve skupině vedený za účelem zjištění konkrétní věci (např. reklama)
- skupina lidí z cílové skupiny
- sociolog pozoruje reakce ve skupině, vytvoří se příjemná atmosféra
- rozhovor vede moderátor, snímá se na kameru, přip. neviditelná skleněná zeď)
více viz. otázka č. 15

13. Provádění výběru prvků ze základního souboru

2010-09-22T02:59:00.000-07:00

13. Provádění výběru prvků ze základního souboru

Stanovení zkoumaného vzorku – je nutné vycházet v prvé řadě z velikosti základního souboru objektu výzkumu (je obvyklé, že jde o velkou skupinu lidí, běžnými prostředky zcela nebo jen těžko postižitelná, např. zaměstnanci velké firmy, její klienti nebo spotřebitelé). Veškerá zjištění získaná v daném vzorku lze vztáhnout s určitou stanovenou mírou pravděpodobnosti na celý soubor. Statistickým postupem zajišťujícím vytvoření reprezentativního vzorku je:

Kvótní výběr
– používá se tehdy, známe li důležité strukturální a proporční charakteristiky základního souboru. Zkoumaný soubor je pak konstruován na základě známé skladby a proporcí. Výhoda: zajištění reprezentativity a priori již před konstrukcí výzkumného souboru, vzorku stanovením příslušných kvót podle sledovaných znaků. Nevýhoda: nejsou tak příznivé výsledky při kontrole vicedimenzionální (muži, ženy, věk, povolání - vše najednou)

Náhodný výběr
– provádí se ze základního souboru zcela náhodně, podle přesně stanovených pravidel. Nejlepších výsledků lze dosáhnout, jsou-li nějakým způsobem identifikovatelné jednotky základního souboru, např. existuje-li seznam všech jednotek. Výběr pak může být proveden losováním, výběrem každého x-tého v pořadí ….Přesně provedený náhodný výběr poskytuje vysoce reprezentativní vzorek. Využití však omezují problémy vycházející z nemožnosti přesného dodržování pravidel, která jsou velice složitá.

Vícestupňový výběr
– výběr zkoumaného vzorku ze základního souboru je rozdělen do několika etap, stupňů. Je to zpravidla možné při zřetelném rozlišení různých úrovní v sociální realitě. Na úrovni každé z nich se provádí výběr (náhodný nebo kvótní) počitatelných jednotek.

Panel
- v případě, kdy se použije jeden vzorek (výběrový, zkoumaný soubor) k dlouhodobějšímu výzkumu (např. pro posouzení posunů v daném vzorku v průběhu času). Vedle své přednosti (zachycování změny v čase a přímé vazbě na jednostlivce) má panel také řadu nedostatků => jeho použití je při každém výzkumu třeba zvážit.

K nedostatkům panelu patří:
- nezařazují se jedinci výrazně se odlišující intelektovými schopnostmi nebo způsobem života
- má tendenci stárnout
- má tendenci k většímu zastoupení těch, kteří jsou příznivě nakloněny danému šetření
- profesionalizace panelu (respondenti se snaží reprezentovat své okolí a své info zobecňovat)
- vedlejší efekty, kdy respondent o zaznamenaných skutečnostech více uvažuje a podřizuje tomu i své chování

Velikost zkoumaného vzorku, který má reprezentovat základní soubor, je dána statistickými pravidly. Je však nutné dbát dalších okolností, které velikost vzorku ovlivňují, jako např:

Struktura základního souboru z hlediska výzkumného záměru
- výzkum je zaměřen na odhalení latentně nebo fakticky existujících jevů a vazeb mezi nimi v daných sociálních skupinách. Může se stát, že některá sociální skupina, z hlediska věcného velice důležitá, by při stanovování zkoumaného vzorku byla tak málo početná, že by nakonec nebylo možné cokoliv říci, aniž bychom porušili pravidla vědecké práce.

Charakter a cíle výzkumu
- je třeba si uvědomit, že jiný počet jedinců ve vzorku bude v sondě, která má jen napomoci odhalit existenci sociálních jevů v neznámé sociální realitě, a jiný bude ve výzkumu zaměřeném na odhalení míry výskytu určitých jevů a při sledování vazeb mezi nimi.

Zvolené výzkumné techniky sloužící k zachycení a měření příslušných stránek výzkumného problému

- určitá omezení jsou vlastní každé z použitelných výzkumných technik. Např:
techniky dotazníků, anket, rozhovorů (interview) – je možné obsáhnout velký počet respondentů (tisíce, desetitisíce)

techniky pozorování – omezeny jen na několik jedinců (desítky, stovky)

12. Základní podmínky výběrových šetření

2010-09-22T02:58:00.000-07:00

12. Základní podmínky výběrových šetření

Nenašla jsem, máme pouze Zichův názor.

1. podmínka minimální velikosti výběrového souboru
- záleží na zkoumané věci
- minimum je 400 jednotek (pokud menší skupina -> velká výběrová chyba)
- prakticky: je 1000, 1200, 1500 jednotek
- optimum: 3000 až 5000 jednotek

2. každá jednotka výběrového souboru musí mít stejnou šanci výběru (pravděpodobnost)
- např. nevybírám z telefonního seznamu, protože každý nemá telefon
- metody zajištění máme: (podle Zicha)

a) náhodný výběr s oporou – nejjistější metoda. Musí být opora výběru (z čeho vybírat, např. kartotéka atd. – to je zakázáno, používají se např. staré volební seznamy)

b) náhodný výběr procházkou – při výběru máme nejen teoretické, ale i praktické okolnosti (např. kdo to udělá)
Např. z kraje vybereme: obce, ulice, číslo, byt, člověk (pravidlo nejbližších narozenin). Tazatel musí projít cestu k odpovídajícímu, celou cestu dělá protokol.

c) kvótní výběr – máme info o základním souboru (např. struktura podle pohlaví)
Tazateli se napíše kvótní instrukce.
Tazatel = nejslabší článek, volí respondenta
d) samovýběr (anketa) – není representativní

(Tady jsou metody výběru podle Zicha, v učebnicích jsou jinak. Viz otázka č. 13.)

11. Vztah mezi základním a výběrovým souborem v sociologickém výzkumu

2010-09-22T02:54:00.000-07:00

11. Vztah mezi základním a výběrovým souborem v sociologickém výzkumu

Ze základní souboru je nutné stanovit zkoumaný vzorek – je nutné vycházet v prvé řadě z velikosti základního souboru objektu výzkumu (je obvyklé, že jde o velkou skupinu lidí, běžnými prostředky zcela nebo jen těžko postižitelná, např. zaměstnanci velké firmy, její klienti nebo spotřebitelé). Veškerá zjištění získaná v daném vzorku lze vztáhnout s určitou stanovenou mírou pravděpodobnosti na celý (základní) soubor.

Statistickým postupem zajišťujícím vytvoření reprezentativního vzorku je:

1. Kvótní výběr
2. Náhodný výběr
3. Vícestupňový výběr
4. Panel

==>> výběrový soubor
Velikost zkoumaného vzorku, který má reprezentovat základní soubor, je dána statistickými pravidly. Je však nutné dbát dalších okolností, které velikost vzorku ovlivňují, jako např:

- Struktura základního souboru z hlediska výzkumného záměru
- Charakter a cíle výzkumu
- Zvolené výzkumné techniky sloužící k zachycení a měření příslušných stránek výzkumného problému

Více o výběru a metodách výběru otázka č. 13

Zich:
Základní soubor:
- vyčerpávající šetření (každý jednotlivec je popsán, např. sčítání lidu)
- výběrové šetření ( z výběrového souboru)

Výběrový soubor:
- zjištění musí platit pro celý soubor (požadavek na reprezentativnost)

- čím větší výběrový soubor, tím menší výběrová chyba

průměr x´ = číslo   (%)

 je výběrová chyba, cca 2 %

10. Kvantitativní sociologický výzkum

2010-08-06T05:41:00.000-07:00

Kvantitativní výzkum

- zpravidla se s ním spojuje obecná představa sociologického a sociálně psychologického výzkumu.
- lze realizovat tehdy, jde–li o jevy relativně jednoduché (nejsou skryty smyslovému poznávání, mají jednoznačný výraz, je možné se jich zmocnit prostřednictvím používaných nástrojů zjištění hromadných dat) a o určité míry poznané.
- je tedy možné odhadnout,jak je definovaný jev stabilní a jakou platnost mají výroky o něm vyslovené.
- nesleduje se, zda jev existuje, co obsahuje, jaká je jeho struktura, jaké má vlastnosti a jaké jsou faktory, které s ním souvisejí

je zaměřen na :
a) rozsah výskytu, zastoupení – rozumí se tím četnost nebo okruh sociálních subjektů, u kterých se vyskytuje, nebo oblast, ve které se vyskytuje
b) frekvence – projev složek jevu v čase, např. opakování jeho výskytu, opakovaný výkon činnosti
c) intenzita – jako mohutnost nebo síla jednotlivých složek sociálního nebo sociálně psychologického jevu

Tyto charakteristiky se převádějí do souboru stabilních ukazatelů, které jsou zjišťovány na velkých souborech jednotek (lidských jedinců).

Techniky sběru dat (doplněný Zich)
- dotazovací techniky

a) dotazník (kladení otázek atd.)
2 základní části dotazníku:
věcná část
identifikační část (zařadí člověka do určité skupiny)
- existují pravidla otázek v dotazníku (halo efekt – každá otázka evokuje nějaké pocity)
- je určen k předání pro vyplnění konkrétním osobám, od kterých se dotazníky vybírají, a to rovněž organizovaně.

Zpracování dat z dotazníku:
- statistické metody
- většinou uzavřené otázky (ano, ne, určitě ne), otevřené otázky (za jakých okolností?, vypište...) o opakující se odpovědi = kategorie, které přiřadím jednotku, tu hledám v ostatních dotaznících o kódování otevřených otázek (kódový klíč), výhoda – ukazuje více odpovědí
- zároveň kontrolujeme, zda je dotazník celý vyplněný a zda nejde o nesmysl/žert
- z kódování na PC uděláme tzv. matici s číslem respondenta = přehled kódů (odpovědí)
- poté následuje třídění: 1. stupně – podle 1 otázky
2. stupně – podle 2 znaků
- testuje se nulová hypotéza(že není vazba mezi lidmi atd.)
- tento typ výzkumu neumožňuje proniknout do nitra psychiky člověka, jak je ovlivněn okolím atd.

b) anketa
- obracíme se na anonymní masu (samovýběr)
- výběr není v moci výzkumníka
- počítá se s předáním co největšího počtu anketních lístků
- větší problém je reprezentativnost souboru respondentů

Podle distribuce rozlišujeme ankety:
- poštovní (náklady na jejich uskutečnění jsou vysoké, ale při správné motivaci je možné očekávat vyšší návratnost)
- předávané (osobně se předávají určitému souboru, např. divákům v divadle, návratnost je malá, takto je možné uskutečňovat pouze sondy o existenci určitých jevů)
- novinové (bývá otištěna v tisku, určena pro čtenáře, návratnost bývá na úrovni několika %)
Dotazník i anketa mají pevně fixované pořadí, obsah a formu otázek, zpravidla s jednoznačně formulovanými variantami odpovědí. Jsou určeny k vyplnění samotnými respondenty, liší se však předávání respondentům a zpětným získáváním.
Prakticky vylučují zásah druhé osoby do vyplňování, zaručují intimitu pro vyjádření a anonymitu

c) pohovor, rozhovor
- kladení otázek pozvolna směřujících cíli
Rozhovor je možné rozdělit pode míry formalizace jeho scénáře na:
- nestandardizovaný rozhovor - nemá stanovenou přesnou formulaci otázek ani jejich závazné pořadí. Je požíván častěji v počátečních fázích výzkumu
- standardizovaný rozhovor – rozvíjí se na základě pevně stanovených otázek, u kterých jsou zpravidla uvedené i varianty odpovědí a otázky mají stanovené pořadí. Formální podobou se blíží dotazníku.
- polostandardizovaný rozhovor – postrádá zpravidla některou z charakteristik standardizovaného rozhovoru. Mezi nevýhody patří jeho velká náročnost na tazatele, obtížná statistická zpracovatelnost výsledků,případně to, že téma rozhovoru je předem známo.

Nejvyužívanějšími technikami jsou dotazník a standardizovaný rozhovor.
- pozorovací techniky

d) pozorování
- sociální realita je zachycována očitým svědkem
Podle postavení pozorovatele se rozlišuje pozorování na:
a) zúčastněné – pozorovatel se stává nebo již je součástí výzkumu
b) nezúčastněné - pozorovatel není součástí výzkumu

Podle vztahu pozorovatele k pozorovaným objektům se rozděluje:
a) skryté – pozorovaný objekt neví o tom, že je pozorován
b) zjevné – účastníci vědí, že jsou pozorováni

Pozorovat je možné jen vnější projevy lidí, jejich chování a prostředí, ve kterém se pohybují a žijí (sociální, kulturní a přírodní). Pozorování bývá proto doplňováno dalšími technikami, zejména technikami dotazování.

Další zdroje o tomto tématu naleznete zde:
7. Vznik a vývoj sociologie a předmět jejího zájmu
1.Vznik sociologie
VZNIK A VÝVOJ SOCIOLOGIE
6b Využití základních metod psychologického a sociologického výzkumu v praxi
9. Hlavní etapy sociologického výzkumu
Články na hledaný výraz "Sociologie" naleznete na bezuceni.cz

9. Hlavní etapy sociologického výzkumu

2010-08-06T05:05:00.000-07:00

Realizaci empirického sociologického výzkumu je možné rozdělit do tří etap:
1. přípravná etapa
2. realizační etapa
3. etapa zpracování výsledků a jejich interpretace

Přípravná etapa:

- nejnáročnější a současně nejdůležitější etapa
- představuje sled základních kroků, jež v rozhodující míře ovlivní množství a konečnou kvalitu získaných sociální informací
- je završena zpracováním dokumentů nazývaného „Projekt výzkumu“ jehož součástí je:
a) formulace cíle (cílů) výzkumu, charakteristika problémové situace – musí vycházet z potřeb řešení zcela konkrétního problému, zadání je nutné formulovat zcela jasně, jednoznačně a přiměřeně ve vztahu k rozsahu řešeného problému.Cíl musí být splnitelný (reálně i sociologicky)

b) stanovení pracovních hypotéz – hypotézy jsou domněnky, jednoduchá tvrzení, ve kterých používáme jednoznačně definovaných pojmů a v nichž formulujeme očekávaná zjištění výzkumu. Plní následující funkce:
- shrnuje dosavadní úroveň poznání
- je návodem na realizaci výzkumu
- je nástrojem spojení teoretické a empirické složky poznání
- umožňuje rozpracování obecných pojmů a jejich převedení do roviny sledovatelných znaků

c) vymezení objektu a předmětu výzkumu – objektem výzkumu může být určitá oblast sociální skutečnosti nebo určité společenské vztahy obsahující sociální rozpor (zpravidla určitá sociální skupina). Za předmět zkoumání se považují prakticky nebo teoreticky významné vlastnosti, stránky a zvláštnosti objektu, které se přímo zkoumají

d) stanovení zkoumaného vzorku – je nutné vycházet v prvé řadě z velikosti základního souboru objektu výzkumu (je obvyklé, že jde o velkou skupinu lidí). Veškerá zjištění získaná v daném vzorku lze vztáhnout s určitou stanovenou mou pravděpodobnosti na celý soubor. Statistickým postupem zajišťujícím vytvoření reprezentativního vzorku viz otázka č. 13.

e) určení místa a času realizace výzkumu – je nezbytné vhodně zvolit místo a čas výzkumu. Pokud cílem výzkumu není analýza v mimořádných situací (Vánoce, zemědělci - žně), je nutné zvolit období pro respondenty nejvíce vhodné.

f) časový harmonogram, rozpočet nákladů – etapy, posloupnost je zachycena v harmonogramu. Výzkum je finančně náročný – je vyžadován předběžný rozpočet nákladů.

g) nástroje k získávání empirického materiálu (dat) – velice důležitá je volba výzkumné techniky, která je závislá na cíli a charakteru výzkumu. Nejčastěji se však jedná o studium objektivních dokumentů, pozorování, dotazníkové šetření a interview.

Realizační etapa

- Postup prací v této etapě je orientován především na přípravu výzkumného terénu a vlastní získávání sociálních informací.
- Nezbytnou podmínkou je přiměřená motivace respondentů
- Je nutné dostatečně respondentům vysvětlit cíl, záměry i předpokládané využití výsledků výzkumu a maximálně je zainteresovat
- Pokud sběr informací neprovádějí profesionální sociologové, je nutné zajistit jednotný postup sběru
- Poté následuje vlastní získávání informací v podobě předložení a vyplnění dotazníků, anketních listů, uskutečnění rozhovorů atd.

Etapa zpracování výsledků a jejich interpretace
- nejpoužívanější sociologické techniky ( dotazník a standardizovaný rozhovor) poskytují údaje o hromadných jevech a jako takové jsou statisticky zpracovatelné, podléhají statistickým zákonitostem. Zde se zaměřujeme především na to, jaké požadavky má výzkumník na statistické zpracování, které provádí specialista – statik.
- Zpracování informací z ostatních technik není možné standardizovat, je vždy jedinečné.

Provádí se metody:
- kontrola reprezentativnosti výběrového souboru (vzorku)
- jištění základního rozložení podle jednoho znaku (postupy na vyhledávání středových charakteristik)
- křížové třídění (spojování faktů do systému vzájemných souvislostí)
- vícerozměrné metody (poskytují vyšší informace)

Statistické zpracování empirických dat připravuje materiál pro interpretaci, tj. převedení charakteristik, zjištění k věcným informacím, jinak řečeno přeložení zjištění z jazyka statistiky do jazyka sociologie.
Prvním krokem v interpretaci je prostý popis (deskripce) existence jevů, jejich rozšíření, vlastností atd.
V dalších krocích jde o posouzení toho, zda statisticky významné souvislosti potvrzují možnost faktické, věcné souvislosti, zda směr závislosti odpovídá vztahu příčiny a následku a zda je možné odvodit z výsledku zákonitosti ve zkoumané sociální realitě.

V závěrečné zprávě o výzkumu je zdokumentován průběh výzkumu, jeho obsahové, organizační a metodické náležitosti. Tato část tvoří stejně významnou část závěrečné zprávy jako samotné výsledky výzkumu.
Závěrečná zpráva se člení na:
1. úvod, obsahující vysvětlení smyslu a cílů výzkumu
2. popis použití metody, popis zkoumaného souboru podle objektivních znaků
3. vlastní poznatky výzkumu, členění v souladu s hypotézami do relativně samostatných celků včetně dílčích závěrů
4. závěrečné shrnutí a doporučení pro praxi, hlavní poznatky a nastínění poznatků pro další řešení

Další zdroje o tomto tématu naleznete zde:
7. Vznik a vývoj sociologie a předmět jejího zájmu
1.Vznik sociologie
VZNIK A VÝVOJ SOCIOLOGIE
6b Využití základních metod psychologického a sociologického výzkumu v praxi
10. Kvantitativní sociologický výzkum
Články na hledaný výraz "Sociologie" naleznete na bezuceni.cz

8. Sociální mobilita

2010-08-06T05:02:00.000-07:00

8. Sociální mobilita

Mobilita – obecně pohyb, příp. schopnost pohybu. Podle obsahu, druhu, příp. směru pohybu lze v sociologii rozlišit jednotlivé druhy a typy mobilit.

Sociální mobilita – pohyb osob z jedné sociální pozice do jiné uvnitř sociální struktury určitého sociálního celku.
První ze základních prací o mobilitě, jež utříďuje a teoreticky zpracovává dosavadní materiál, je práce P. A. Sorokina (1927, 1959), z níž se dosud vychází.
Sorokin provedl dělení mobility na kulturní a sociální, tuto dále na vertikální a horizontální.
Někteří autoři však chápou sociální mobilitu zúženě jako vertikální mobilitu, příp. horizontální mobilitu chápou jako regionální (fyzickou, geografickou).
Vedle uvedených druhů mobility rozlišuje ještě např. Geiger (1955):
- převrstvení (např. změny v členění povolání)
- fluktuaci (jednotlivý pohyb mezi pozicemi, odkud – kam)
Dále např. podle Kahla (1957), podle faktorů, na jejichž základě dochází k mobilitě na:
- technologickou
- reprodukční
- individuální
V poslední době se věnuje mnoho pozornosti mobilitě povolání.

Sociální mobilita je důležitým faktorem procesů v sociální struktuře, je úzce spojena s kanály a sociálními síty, tj. institucemi, jimiž a v nichž se rozhoduje o vzestupu nebo sestupu. Patří mezi ně především rodina a původ, škola a vzdělání, povolání, profesní zkoušky a celospolečensky diferencovaná prospěšnost povolání, měnící se potřeby určité kvalifikace, zvláštní okolnosti, napomáhající nebo brzdící vzestupu, majetek a sňatek.

Mobilita sociální affluentní – typ sociální mobility, charakteristický přílivem jedinců do určité sociální pozice

Mobilita sociální částečná – změny sociálních pozic, odehrávající se pouze v části sociálního úvaru (mobilita povolání atp.)

Mobilita sociální defluentní – typ sociální mobility, charakteristický odlivem jedinců z určité sociální pozice

Mobilita sociální dílčí – viz. částečná

Mobilita sociální horizontální – pohyb osob z jedné sociální pozice do druhé, jejichž sociální hodnota je stejná, odehrává se uvnitř jedné sociální vrstvy

Mobilita sociální individuální – pro individuální změny sociálních pozic, např. přechod zemědělců, holičů o průmyslu

Mobilita sociální intergenerační – změny sociálních pozic, k nimž dochází mezi příslušníky dvou nebo více generací

Mobilita sociální intragenerační – změny sociálních pozic, k nimž dochází v životě jedné generace, resp. v životě jedince

Mobilita sociální kolektivní – vzestup sociální hodnoty určité sociální pozice, čímž dochází k zesílení přílivu do této sociální pozice

Mobilita sociální parciální – viz. částečná

Mobilita sociální totální – úhrn změn sociálních pozic, odehrávajících se v celém sociálním útvaru, četnost všech změn sociálních pozic obyvatelstva za určité časové období

Mobilita sociální vertikální – pohyb osob z jedné sociální pozice do druhé, jejichž sociální hodnota je rozdílná, takže pohyb se jeví jako sociální vzestup nebo sestup. Podle směru můžeme pak rozlišit vertikální mobilitu ascendentní a descendentní (vzestupnou a sestupnou). Obvykle znamená přechod z jedné sociální vrstvy do druhé.

7.Přibližný podíl příslušníků hlavních vrstev v ČR současné době

2010-08-06T05:01:00.001-07:00

7. Přibližný podíl příslušníků hlavních vrstev v ČR současné době

Horní vrstva 12 %

Střední vrstva 44,6 %

Dolní vrstva 43,4 %

Zich: nebude to v testu!

6. Syntetický sociální status

2010-08-06T04:58:00.000-07:00

6. Syntetický sociální status

Diferenciaci sociální struktury lze sledovat zejména po linii vertikální, která spočívá ve sledování podílu na moci a ekonomické postavení jednotlivce, sociální skupiny = stratifikační teorie!

Zjišťuje se pomocí syntetického sociálního statusu, kdy zjišťujeme parametry člověka v sociálním systému.

Za hlavní vertikálně orientované čili statusotvorné sociální charakteristiky jednotlivců lze považovat především:
1. nejvyšší dosažené vzdělání
2. zaměstnanecký status (složitost vykonávané práce)
3. mocenské postavení (podíl na moci, na řízení)
4. pracovní nebo souhrnný příjem (ekonomická situace)
5. kulturnost životního stylu v mimopracovní době
6. prestiž povolání,intenzita vzájemně prospěšných kontaktů (Zich – prý málo používané)

Vzdělání
- v postoji českých občanů poněkud jiné dimenze než v jiných zemích
- převládá názor, že vysoký stupeň vzdělání a kvalifikace není hlavním předpokladem pro vysokou společenskou prestiž a hlavně není zárukou vysoké životní úrovně
- obecně lze tento jev označit jako nedůvěru k ekonomické užitečnosti vzdělání
- projevuje se limitující faktor = vstup peněz do vzdělávajícího procesu (platba školného a jiných poplatků)
- je otázka, nakolik tato skutečnost ovlivní dosavadní směr vzdělanostní mobility u nás a formování postojů ke vzdělání vůbec

Zaměstnanecký status
- transformace sociálně ekonomického systému ČR je provázena výraznými změnami v oblasti profesní struktury
- dynamika rozvoje soukromého sektoru, odlišné požadavky na jednotlivá odvětví naší ekonomiky, formování nových profesních norem i celospolečenských postojů se zřetelně dotýkají právě oblasti spojené s pracovním životem populace

Pro měření statusu určité pracovní činnosti lze jako příklad uvést škálu složitosti práce podle Machonina (zmínil ho Zich, poprvé roztřídil lidi, naposledy v roce 1998)
1. práce nekvalifikované a pomocné (pouliční prodavači, uklízečky…)
2. práce jednoduché a dílčí (písařky, malíři pokojů, telefonistky, pošťáci..)
3. práce polokvalifikované, rutinní a dílčí (prodavači, pokladní, číšníci…)
4. práce kvalifikované, specializované a rutinní (sekretářky, bank úředníci…)
5. práce střední složitosti a kvalifikovanosti (drobní podnikatelé…)
6. práce vyšší střední složitosti a kvalifikovanosti s omezenou samostatností (ředitelé malých podniků, zdravotní sestry, laboranti…)
7. práce vysoce složité a kvalifikované s omezenou samostatností (vedoucí pracovníci v obchodě, programátoři, makléři, zootechnici)
8. práce vysoce složité a kvalifikované, mnohostranné a samostatné (starostové, zubní lékaři, vysokoškolští a středoškolští učitelé, piloti..)
9. práce vysoce složité a kvalifikované, mnohostranné a tvůrčí ( vyšší státní úředníci, architekti, advokáti, ředitelé velkých podniků …)

Prestiž profese

Také podle Machonina z počátku 90tých let v rozmezí 1-6
Nejvyšší 6 lékaři, profesoři, vědci, zdravotní sestry, spisovatelé …
Vyšší 5 majitelé realitních kanceláří, bankovní úředníci, horníci
Střední vyšší 4 vychovatelky celníci, automechanik, účetní
Střední nižší 3 zedník, referent na OÚ, voják z povolání
Nižší 2 prodavačky,krejčí, číšníci, zemědělci, soustružníci
Nejnižší 1 malíř pokojů, uklízečka, vrátný, pouliční dělník

Moc
- v rámci sociální struktury je chápána jako možnost ovlivňovat a kontrolovat jednání druhých
Pro empirické sledování moci na základě pracovní pozice v podniku/instituci se rozlišují dva komponenty:
1. pravomoc – je vyjádřena formou pracovně profesního zařazení, kdy se za měřitelný ukazatel považuje postavení jedince ve struktuře řízení, tj. jaký počet podřízených má pod sebou
2. vliv – výraz participace v asociacích a volených samosprávních orgánech

Příjem, velikost majetku
- určuje pozici individua v sociální struktuře sociálního systému
- v sociálním systému našeho státu probíhá výrazná majetková diferenciace (vliv uvolnění soukromého podnikání, působení zahraničních firem, úroveň legislativních opatření a jejich respektování apod.)
- za jeden z podstatných stabilizačních faktorů v souvislosti s rozvrstvením společnosti bývá považována velikost střední vrstvy
- chudobou bývají označovány domácnosti, kterým se přispívá dávkami sociální pomoci => v některých případech může dojít k stratifikačnímu propadu
Jsou snahy udržet stávající životní úroveň či využít současného ekonomického prostoru ke zlepšení svého sociálního statusu.

Životní styl
- viditelná vizitka sociálního statusu
- dříve bývala sféra životního stylu zkoumána především z hlediska spotřeby a volného času (Linhart 1967)
- Nyní je zájem soustředěn především na jeho aktivní roli, tj. na činnosti individua v oblasti volného času, kde se nalézá velký prostor pro výběr aktivit a tudíž i pro účast na společenském životě
- Jiným ukazatelem může být např: vzdělání rodičů,vybavenost domácností atd.

Zich: Každou charakteristiku jsme vynášeli na přímku (1min. až 6max.). Poté se zjistil arit. průměr a ten se zanesl do „vajička“ (grafu kde je sever – max 30 bodů a jih – min 5 bodů) z něj potom vidí své postavení( - koukněte do sešitu!!!)

5. Sociální struktura společnosti

2010-08-06T04:56:00.000-07:00

Sociální struktura je podstatnou stránkou každého fungujícího sociálního systému.
Názory na možnosti popisu sociální struktury společnosti se vyvíjely podobně jako celý systém sociologického myšlení.
Obecně uznávanými kritérii dnešní sociologie se (v kontextu původní Weberovy teorie) stala hlediska moci, privilegií a sociální prestiže.
Lze říci, že sociální procesy probíhající v rámci sociálního systému společnosti působí na formování její sociální struktury (každá společnost má svůj systém rozvrstvení)

Souhrn sociálních vrstev tvoří tzv. stratifikační systém každé jednotlivé společnosti.

Nejdůležitějšími typy členění soudobých ekonomicky vyspělých zemí je:
- systém vrstev (strat) – diferenciace většího počtu jednotlivých, relativně otevřených stupňů sociální hierarchie s mnoha vzájemnými přechody, mj. mobilitními
- systém třídní – hierarchie s příkřejším, méně prostupným, stabilnějším uspořádáním do menšího počtu předem teoreticky definovaných skupin
Rovněž názory na nalezení rozdílů mezi těmito přístupy jsou však často velmi nejednotné.

V našem případě je pro vrstvu jako formu stratifikačního členění důležité zejména hledisko ekonomické, kdy společenské postavení, kterého jednotlivec v rámci sociálního systému dosáhl, je zpravidla důležitější než to, do kterého se narodil (je však vidět určitá míra závislosti na výchozí situaci, kdy start může výrazně ovlivnit průběh i završení statusotvorné dráhy)

Rozvrstvená či stratifikovaná společnost je typem sociálního systému, pro který je charakteristická vysoká sociální mobilita. Prakticky se tato skutečnost projevuje ve faktu, že společenské ohodnocení jednotlivce není něčím neměnným, a priory daným.
Jeho postavení se může měnit buď v důsledku sociálně ekonomického vývoje společnosti nebo v důsledku vlastních aktivit v průběhu individuálního života jednotlivce.
Příslušnost k určité sociální vrstvě je možné často identifikovat již jen podle znaků, které jsou označením či výrazem. V této souvislosti lze hovořit o symbolizaci sociálního statusu.

Sledování sociální struktury má řadu významných konsekvencí. Jednou z nich je pro ekonomickou sféru mimořádně závažná oblast trhu.

Znalost sociální struktury umožňuje:
- vhodně nasměrovat nabídku k jednotlivým sociálním skupinám či konkrétním jedincům
- lépe identifikovat konkrétní cílové skupiny pro nabízené výrobky a služby
- je využitelné zejména při tvorbě marketingových strategií (dostatečně vypracovaná koncepce nového typu výrobku nutně vyžaduje i relativně jasnou představu o jeho prodejních možnostech – identifikace trhu a přibližný počet zákazníků)
- při vytváření nového trhu (nutná znalost životních stylů jednotlivých sociálních vrstev a skupin)

Jinou důležitou oblastí v mapování trhu je sledování nákupních zvyklostí a dále hledání kritérií, která jsou pro nákup určující (např. koupě zboží určité značky může být vizitkou sociálního statusu jednotlivce)

Sociální stratifikace ČR

Se změnami v sociálně ekonomickém systému ČR na počátku 90tých let došlo i k zásadním změnám v členění sociální struktury a neustále lze sledovat probíhající diferenciaci sociálního systému, při niž dochází k zviditelňování odlišností mezi jednotlivými sociálními úrovněmi.

Diferenciaci lze sledovat zejména po linii vertikální, která spočívá ve sledování podílu na moci a ekonomické postavení jednotlivce , sociální skupiny (sociální status – viz otázka 6)

Vzhledem k formujícímu se systému norem a hodnot lze tento proces označit jako formování nové sociální struktury (je značně obtížné, pro odlišná kritéria při studiu struktury v minulosti, srovnávat vývoj sociální struktury)

Zich:
Sociální skupiny:
- malé (rodina, kamarádi)
- velké (města, zemědělci atd)

3 hlediska vztahů jedinců v soc. skupině:

1. souhrnný kapitál – relativně nová koncepce
- vychází z toho, že každý člověk má nějaký kapitál:
– ekonomický (příjmy)
– sociální (sociální sítě, do kterých můžu vstoupit, např. rodina, přátelé, známí => můžu je využívat)
– kulturní (to, co umíme a čím vynikáme, např. divadlo, čtení atd.)
– politický (mění se)

(Boháči – vyšší ekonomický a kulturní kapitál)

Bowedieu – francouz, zavedl sociální kapitál

2. třídní diferenciace (přístup) – Marx
- nepolarizuje se společnost, je střední třída
- dnes velice silná nová střední vrstva (byrokracie přibývá, ubývá manuální práce)
- socialismus – vyvlastnění kapitalistů, dnes restituce

3. stratifikační teorie
- vychází z toho, že společnost je vertikálně členěna a že jsou vrstvy (straty)
- zjišťuje se pomocí syntetického sociálního statusu (otázka 6)

Další zdroje o tomto tématu naleznete zde:
SOCIÁLNÍ ÚTVARY
Základní sociální útvary:
16. SOCIÁLNÍ VZTAHY, LOKÁLNÍ VERSUS GLOBÁLNÍ PROBLÉMY
18. Zásady a cíle organizace (uspořádání) vztahů v institucích
17. SOCIÁLNÍ NEROVNOSTI, ZÁKLADY EKONOMICKÉHO CHOVÁNÍ
Články na hledaný výraz "Sociální útvary" naleznete na bezuceni.cz

4. Společenské funkce sociologie

2010-08-06T04:54:00.001-07:00

4. Společenské funkce sociologie

Funkce:
- poznávací
- sociotechnická
- humanistická

Poznávací funkce
- spočívá ve snaze o odhalení podstaty podmíněnosti a příčinných vazeb a souvislosti jednotlivých sociálních jevů a procesů s cílem stanovení vývojových tendencí a jejich zákonitostí (tato funkce se projevuje tím, že se podílí na zpracování prognóz společensko ekonomického vývoje a variant řešení problémů vzhledem ke stanoveným cílům)
Poznávací funkce do jisté míry prolíná do sociotechnické funkce.

Sociotechnická funkce
- znamená realizaci poznaného v praxi. Zejména výsledky empirických výzkumů vyúsťují do návrhů opatření na řešení problémů a nedostatků. Sociotechnická funkce je dána snahou člověka orientovat se ve svém osudu o přizpůsobování se prostředí.
- Zde je zkušenost jednoho člověka nebo prostá vlastní zkušenost nedostatečná => je nutné organizovat empirii, zajišťovat soustavné shromažďování informací ve výzkumu a jejich zpracování v teorii.

Sociotechnická funkce má 2 složky:
1. analytickou – zkoumá strukturu lidského jednání a strukturu faktorů, které je určují
2. normativní – určující způsoby organizování lidské činnosti podle vytřených cílů

Z hlediska uplatnění sociotechniky řešíme především 2 druhy problémů:

1. Gnoseologický problém poznání, neboť lidské i vědecké poznání je omezeno. Poznání nevylučuje omyl, vždy pracujeme jen s jistou mírou pravděpodobnosti
2. Problém nové skutečnosti – tlakem při snaze o dosažení modelového stavu se vytváří nová skutečnost, který zakládá novou lidskou skutečnost, jež je nový faktorem dalšího vývoje =>není návratu k původní,mu stavu. Nový stav bude vždy vycházet z předchozího, byť by byl sebevíce narušen.

Nástroje sociotechniky:
- výchova (vytyčení vzorů chování, přisvojování si rolí)
- informace (ovlivnění racionálního chování)
- stanovení norem (právo, morálka)

Humanizační funkce
- týká se úsilí o zmírnění tlaku vnějších, věcných i sociálních podmínek život na člověka tak, aby neomezovaly prostor pro jeho sebeuplatňování a seberealizaci.
- Cílem je překonání případného rozporu mezi jeho předpoklady a názory a požadavky, které na něho společnost klade.

3. Předmět sociologie

2010-08-06T04:51:00.000-07:00

3. Předmět sociologie

Sociologie jako věda s vlastním předmětem zkoumání se objevuje až v
1. polovině 19. století.
Pojem sociologie poprvé použil francouz AUGUSTE COMTE (1798-1857) v 6dílném spise „KURZ POZITIVNÍ FILOZOFIE“, který postupně vycházel v letech 1830-1842.
- jeho cílem bylo položit základy přesné a exaktní vědě – Sociologii.

Sociologie jako věda o společnosti zachycuje v Comtově podání veškeré společenskovědní disciplíny, jako historii, právo, ekonomii, etiku, estetiku a další a je jim nadřazena, neboť jim poskytuje obecná teoretická východiska a především metodologii – tzv. soc. imperialismus (v dnešní době nemá žádný teoretický přínos)

Jiné pojetí předmětu sociologie přináší významný francouzský sociolog Emile DURKHEIM (1858-1917). Předmět zkoumání zužuje na jevy sociální a na ty, které nelze spojovat s činností jedince, ale přísluší nadindividuálním celkům. (např. jazyk kterým se lidé mezi sebou domlouvají není individuálním produktem, když ho každý individuálně používá)
Sociální jevy lze identifikovat jako skutečnosti, které vykonávají na člověka nátlak, a on se jim přizpůsobuje.

Odlišný úhel pohledu má německý sociolog Georg SIMMEL (1858-1918). Podle Simmela jsou předmětem sociologie formy společenských sdružení. Tyto formy zespolečenšťování jsou jím chápány jako stabilní, neměnné, vytvářející vždy pevný rámec vztahů a nezávislé na obsahu. Obsahem těchto čistých forem přitom měly být vzájemné vztahy mezi lidmi vycházející z jejich součinnosti a mající psychologickou povahu.

Na základě Simmelova a Durkeimova vymezení lze definovat předmět sociologie:
- sociologii definujeme jako vědu o mezilidských vztazích, které existují dlouhodobě a dosahují relativně stabilních forem svého vnějšího utváření. Sociologie je v tomto smyslu věda o principech sdružování a zespolečenšťování lidí.
- Alternativní vymezení: Sociologie je věda o sociální skupinách a organizacích, které mají v moderní společnosti z hlediska praktických potřeb zásadní význam. Sociologie se zabývá principy utváření a fungování těchto útvarů.

Další vymezení přinesl německý historik, právník, ekonom a sociolog Max WEBER (1864-1920). Definuje sociologii jako vědu o sociálním jednání individuí. Z různých kombinací tohoto jednání vysvětluje komplexní sociální skutečnosti, jako je forma ekonomiky, typ náboženství či povaha státu. Společnost není než suma jednání individuálních aktérů. Kromě účelově racionálního jednání připisuje velký význam jednání orientovanému na posvátné hodnoty, dále jednání řízenému tradicí a jednání afektuálnímu.
Po metodické stránce je Weberův přínos spatřován v rozpracování metody ideálních typů a ve stanovení principu nehodnotící sociologie. Ideální typ je čistě myšlenková konstrukce, jejíž porovnání s realitou má badateli umožnit vysvětlení příčin odlišnosti reálného průběhu události od hypotetického čistě racionálního modelu.

Dále mezi nejvýznamnější sociology patří anglický filozof Herbert SPENCER (1820-1903). Byl jedním z prvních stoupenců evoluční teorie. Vývoj společnosti chápe jako vyšší stádium vývoje přírody řídící se podobnými zákonitostmi růstu komplexnosti systému a diferenciace jeho funkcí. Klade proti sobě moderní průmyslovou společnost a tradiční společnosti vojenské. Domnívá se, že společnost ponechána sama sobě je schopna harmonického vývoje směřujícího samovolně k dosažení optimálního stavu.

Vilfredo PARETO (1848-1923), italský inženýr a politický ekonom, definuje sociologii jako vědu o lidském jednání, a to logickém i nelogickém, které považoval za převládající.

2. Základní etapy vývoje sociologie a paradigma v sociologii

2010-08-06T04:49:00.000-07:00

2. Základní etapy vývoje sociologie a paradigma v sociologii

Etapy vývoje sociologie

1) 1840 až 1918-20 spekulativní sociologie
- mladá disciplína Comte, Spencer, Weber a jejich teorie

2) 1980-20 až 1945 období empirismu
- především v USA, začali shromažďovat poznatky, které využili
- Elton Mayo – výzkum v továrně na telefony (zjišťoval působení prostředí a člověka)

3) 1945 až dosud návrat k velkým teoriím

Paradigma v sociologii

V zásadě jsou možné 3 základní přístupy k výkladu obecné sociologické teorie, pojetí sociálních jevů a sociologické metodologie přístupů:
1. V rámci prvního jsou obvykle vykládány sociologické koncepce hlavních představitelů či „hlavních teoretiků“, a to zpravidla v historické posloupnosti svého vzniku.
2. V druhém případě do popředí vystupují jednotlivé „hlavní teorie“. Nejčastěji pak strukturální funkcionalismus, sociální evolucionalismus, teorie směny, etnometodologie atd.
3. Třetí, nejmodernější přístup je přístup paradigmatický.
Paradigmata jsou chápána jako velmi složité teoretické útvary, které v sobě zahrnují nejen prvky kognitivní, ale i hodnotové, světonázorové, operační a další charakteristiky.
Vyjadřují nejen způsob jejího chápání, označení základních prvků její struktury a rozhodujících zdrojů dynamiky společnosti, ale i stanovení základních přístupů k její analýze.
Právě různorodostí tohoto úhlu pohledu způsobuje značné odlišení jednotlivých paradigmat.

Paradigmata, která mohou mít uplatnění v aplikované sociologii:
a) Teorie konsenzuální (Spolupráce x soupeření)
Významná skutečnost, která rozhoduje o podobě sociálních vztahů, je charakter vztahů, které se utvářejí. Vytvořily se dvě vyhraněné koncepce.
- první má za to, že vztahy vytvářející reálná sociální uskupení jsou vztahy spolupráce
- druhá, že dominují vztahy soupeření a střety
Nejvyšší hodnotou, ke které směřují veškerá úsilí, je harmonický celek. Všechny společenské subjekty se musí podřídit společným zájmům a cílům
Konflikty jsou chápány jako poruchy systému bránící jeho správnému fungování, a je nutné je co nejdříve odstranit.

b) Teorie konfliktu
Vychází se z toho, že pokud existují nějaké sociální útvary, pak vděčí za svou existenci neustálému střetávání sociálních subjektů v rámci těchto útvarů.
Klasickou je práce amerického sociologa Lewise Alfreda Cosera. Konflikt považuje za boj o hodnoty a vyšší status, moc a její zdroje, v němž cílem oponentů je neutralizovat, postihovat nebo likvidovat soupeře.
Vnější nepřítel, který může být řešením vnitřního konfliktu v sociálních útvarech, znamená ohrožení zájmů všech zúčastněných stran v konfliktu a vytváří nátlak na zmírnění vnitřního konfliktu.Tento vnější nepřítel může být dvojí:
- reálný – pak se jedná o jeho identifikaci a zvýraznění. V tomto případě je nutné poskytovat maximum info o jeho hrozbě a rozlišovat možnosti jeho poznávání.
- imaginární, smyšlený – posilování této představy v konečném důsledku znamená uzavření sociálního celku. V případě zániku představy o hrozbě se původní vnitřní konflikt posiluje, protože se na něj přenáší energie vložená do vnějšího konfliktu.

Při řešení konfliktů uvnitř sociálního celku se v praxi prosadily a v literatuře byly popsány tři způsoby využívající sociálních procesů: (Simmel)
a) předložení tzv, obětního beránka, který musí být slabou skupinou nebo slabým jedincem.(zpravidla to bývá etnická nebo sociální menšina)
b) vytvoření prostoru a podmínek pro průběh konfliktu a ponechání prostoru pro jeho odeznění. Toto řešení připadá v úvahu, když konflikt není vyhrocen, když postoje stran nejsou nesmiřitelné a když lze předpokládat racionální průběh konfliktu
c) institucionalizace konfliktu – znamená vytvoření určitého rámce, v němž konflikt probíhá. Znamená to stanovení norem konfliktu a vytvoření orgánu, který má konflikt řešit (musí ho udržet v přijatelných mezích a mít nad ním kontrolu).

Dále pak jsou uváděny konkrétní přístupy v pojetí paradigmat (pouze výběr z nich)
- faktografický přístup (zaměření na sledované jevy zachycení toho, co je přístupné lidským smyslům)
- organistický přístup (vychází z myšlenky, že společnost je možné přirovnat k živému organismu, je možné hledat paralely mezi jednotlivými částmi organismu = pochopení společnosti)
- strukturně funkcionální přístup (základem je spojení struktury s obsahem činností a charakterem společnosti)
- historický institucionální přístup (vnáší do zkoumání sociální jevů princip vývoje, tedy dynamiky vývoje celku, sleduje sociální jevy ve zrodu, trvání a zániku)
- psychologizující přístup (vychází z předpokladu, že zdrojem sociálních jevů je jedinec a na něho je i jakýkoli sociální jev rozložitelný)

1.Vznik sociologie

2010-08-06T04:48:00.001-07:00

Myslitelé všech dob hledali odpovědi na otázky typu: vznik společnosti, její struktura, fungování a vývoj, úloha jedince ve společnosti a smysl jeho existence.
Jejich úvahy se staly součástí velkých filozofických systémů. Tzv. sociální filozofie je součástí učení jak řeckých (Platón, Aristoteles) tak i křesťanských (sv. Augustin) filozofů.

Mezníkem ve vývoji společenských věd je 17. a 18. století. V tomto období dochází především v Anglii, Francii a Itálii k dynamickému rozvoji techniky a přírodních věd. S tím se mění i základní společenské vztahy, které jsou středem zájmu myslitelů (Bacon, Voltaire, Diderot). Ti věřili v novou rozumnou společnost v níž se bude moci člověk neomezeně rozvíjet. Osvícenství spatřovalo příčiny zla (především v podobě válek a bídy) v neochotě a neschopnosti k rozumnému přístupu lidí k sobě navzájem a nevyužívání poznatků vědy.
Velká francouzská revoluce a další historický vývoj tyto představy vyvrátily.

Sociologie jako věda s vlastním předmětem zkoumání se objevuje až v 1. polovině 19 století.
Pojem sociologie poprvé použil francouz AUGUSTE COMTE (1798-1857) v 6dílném spise „KURZ POZITIVNÍ FILOZOFIE“, který postupně vycházel v letech 1830-1842.
- jeho cílem bylo položit základy přesné a exaktní vědě – Sociologii.

Ve svém díle rozdělil vývoj lidského myšlení na 3 etapy:
1. teologická – společnost držela pohromadě, hledaly se pravdy mimo člověka – božské principy
2. metafyzická – bůh je zde nahrazen přírodou
3. pozitivní – do popředí zájmu se dostává věda – snahy vysvětlit zákonitosti života na základě vědeckých poznatků

- věřil, že na základě poznatků problému je možné je řídit – zakladatel koncenzus vnímání. (Koncenzus – rozpory řešitelné vyjednáváním)

Sociologie jako věda o společnosti zachycuje v Comtově podání veškeré společenskovědní disciplíny, jako historii, právo, ekonomii, etiku, estetiku a další a je jim nadřazena, neboť jim poskytuje obecná teoretická východiska a především metodologii – tzv. soc. imperialismus (v dnešní době nemá žádný teoretický přínos)

Už v základu sociologie jsou popsány a obsaženy 2 základní požadavky:
1. snaha sociologie o zakotvení jejího poznání v realitě, důsledná vazba soc. teorie s empirií a důraz na metodologii
2. zaměřenost soc. poznání na možnost prakticky uplatnit výsledky vědeckého zkoumání (doporučení k dosažení žádoucích změn v reálném světě)

Comte – žák filozofa Saint – Simona
- pochází od něj též tradiční dělení sociologie na: - sociální statiku
- sociální dynamiku

Další zdroje o tomto tématu naleznete zde:
7. Vznik a vývoj sociologie a předmět jejího zájmu
VZNIK A VÝVOJ SOCIOLOGIE
6b Využití základních metod psychologického a sociologického výzkumu v praxi
9. Hlavní etapy sociologického výzkumu
10. Kvantitativní sociologický výzkum
Články na hledaný výraz "Sociologie" naleznete na bezuceni.cz

OKRUHY - ÚVOD DO SOCIOLOGIE

2010-08-06T04:47:00.001-07:00

OKRUHY - ÚVOD DO SOCIOLOGIE

1) Vznik sociologie - období, příčiny vzniku, očekávání, zakladatel a jeho dílo.
2) Základní etapy vývoje sociologie a jejich charakteristika, paradigma v sociologii.
3) Předmět sociologie, čím se zabývá.
4) Společenské funkce sociologie.
5) Jak sociologie vysvětluje sociální strukturu společnosti, uveďte základní přístupy.
6) Jak se zjišťuje syntetický sociální status (pomocí jakých ukazatelů).
7) Uveďte přibližný podíl příslušníků hlavních vrstev v ČR v současné době.
8) Vysvětlete pojem "sociální mobilita" (druhy mobility). Které faktory nejvíce
ovlivňují sociální mobilitu v současné době u nás.
9) Charakterizujte hlavní etapy sociologického výzkumu.
10) Uveďte příklady použití kvantitativního sociologického výzkumu ve společnosti.
11) Vysvětlete vztah mezi základním a výběrovým souborem v sociologickém výzkumu.
12) Uveďte dvě hlavní podmínky representativnosti výběrových šetření.
13) Uveďte hlavní způsoby provádění výběru prvků ze základního souboru.
14) Vyjmenujte metody kvalitativního výzkumu a charakterizujte možnosti jejich využití.
15) Jak se provádí "skupinový rozhovor" (focus group) a jaké je jeho využití.
16) Charakterizujte základní rozdíl mezi kvantitativním a kvalitativním výzkumem v sociologii.
17) Uveďte hlavní rysy sociálního systému.
18) Charakterizujte hlavní zásady a cíle organizace (uspořádání vztahů) v institucích.
19) Vysvětlete rozdíl mezi "formální" a "neformální" strukturou (organizací) institucí.
20) Uveďte základní charakteristiky pracovní skupiny jako sociálního systému.
21) Na čem je založena sociometrie a jaké jsou možnosti jejího využití.
22) Na čem záleží chování pozice a chování pracovníků ve skupině z pohledu sociologie.
23) Co rozumíme pod pojmem "podniková kultura". Uveďte hlavní oblasti jejího projevu.
24) Ovlivňuje "podniková kultura" výkon a úspěšnost hospodářské instituce, jak a proč.

Výchova 3.

2009-11-26T10:53:00.000-08:00

Výchova 3.

Pokud chceme, aby naše výchova byla globální, pak je třeba pracovat s rodinami našich svěřenců.
Uskutečňovat setkání s rodiči, využívat všech možných příležitostí, jak se s nimi setkat. Je možné i přímo naplánovat setkání pro rodiče, kde vytvoříme prostor pro připomenutí si „výchovných aspektů“ v rodině. Někdy se vytvoří diskuse, která může být pro všechny přínosem.

Je možné čerpat z různých pramenů, uvádím jeden z nich a to knihu od B.Ferrera - Genitori felici

B.Ferrero ve své knize mluví o třech důležitých momentech v rodině:
1. moment – společné jíst, musí být ovšem splněno:
- musí to být chtěné všemi
- atmosféra příjemná
- televize zhasnutá
- všichni se musí umět vyprávět a naslouchat
- každá rodina by měla mít „malé zvyky“

2. moment – číst společně, protože četba knihy přináší obohacení, zamyšlení
- nejprve čtou rodiče dětem
- později s dětmi
- předávají určitou hodnotu (četba knihy je krásná a poučná)

3. moment- modlit se společně

„Jsou v životě důležitější věci, než jenom zrychlovat rytmus“. Gandhi

Výchova 2.

2009-11-26T10:52:00.000-08:00

Výchova 2.

Účelem vědy o výchově není ovlivnit výchovné jednání, ale poznat to, co existuje. Naproti tomu účelem praktické nauky je poskytnout návod pro jednání a pro praxi.
Praktická nauka o výchově - její náplní jsou: cíle, normy, a návod k jednání. Je úzce propojena s morálními normami, které platí jek pro vychovatele, tak pro vychovávané.

Příčina nejednoty
Příčina nejednoty v náhledu na vědecký charakter pedagogiky je v tom, že jsou s tímto oborem spjata zcela rozdílná očekávání. Neshoda pramení z rozdílných názorů na vztahy mezi výchovnou teorií a výchovnou praxí.

Sv.Jan Bosko (1815-1888) se snažil ve své nelehké době vychovávat a vést mladé kluky k dobrým zásadám. Je považován za vynikajícího vychovatele a učitele mladých.
Chtěl, aby se z každého z nich stal čestný občan a dobrý křesťan – mluvím o růstu jedince, který by měl zrát v harmonického člověka. Základem je filosofie a teologie výchovy. Počítá se zde s „Něčím-Někým“ co nás nebo kdo nás přesahuje a převyšuje.

Vychovával v duchu preventivního systému, kde mluvíme o hodnotě „předejití“, která je ve výchově stále aktuální. Jít do prostředí odkud vychází mladý člověk, vidět jak žije a umět pochopit, co potřebuje, to je pravá láska.

Výchova 1.

2009-11-26T10:50:00.000-08:00

Výchova 1.

Lidé pravděpodobně vychovávali a byli vychováváni od počátku své existence. Uvnitř rodiny se tak dělo pouze neformálně a příležitostně.
Teprve později, když se na scéně objevili učitelé, stala se výchova povoláním. Učitelé jsou jako první specialisté na výchovu. Očekává se od nich, že v okruhu své působnosti přivedou své žáky k jistým vědomostem-dovednostem-postojům-vlastnostem a názorům.

Učitel si musí vytvořit představu o vnitřním stavu žáka, o tom, co zná, co ho zajímá, jaké snese zatížení. Výchovné jednání tedy předpokládá promyšlenost a je i podnětem k dalšímu přemýšlení.

Výchova je jevem psychickým, sociálním, ale i historickým. Výchova nastoluje filozofické problémy a jejich zkoumání náleží filozofii.
Zhruba 200 let probíhají pokusy vybudovat vědu o výchově, stejně tak dlouho trvá spor, zda taková věda je vůbec možná a kterými problémy se má zabývat, kterými metodami...atd.

Tyto otázky jsou sporné ještě dnes. Narozdíl od jiných oborů vysokoškolského studia neexistuje žádná shoda v názoru, co má být obsahem vyučované „výchovné teorie“. Nechuť k tomuto oboru je velmi rozšířena, neboť se nabízí „vědění, které nikdo nechce“.

Smysl hodnocení

2009-11-26T10:49:00.000-08:00

Smysl hodnocení

Vychovávat nelze bez hodnocení. Kdo vychovává zaujímá stanoviska.

Hodnotí:
- stav osobnosti edukanta (vychovávaného) a posuzuje vlastnosti osobnosti (jaké jsou postoje, schopnosti a aktivity)
- prostředky, které jsou k dispozici
- účinky, které vidíme po určitém výchovném zákroku (situaci, která nastala)

K výchově náleží průběžné hodnocení lidí a situací, idejí. Je důležité neustále přehodnocovat a klást si otázky k zamyšlení:

Jak se mi (nám) daří plnit to, co jsem si předem naplánovala? Co znamenají právě tyto výchovné cíle? O která výchozí pravidla se opírají? Jsou výchovné cíle stanovené pro chovance logicky nerozporné a psychologicky navzájem souladné? Jsou dosažitelné?
Někdy je těžké posoudit pravdivost mého úsudku, protože záleží i na citlivosti mého svědomí, na mém světovém názoru na mé víře nebo na mých hodnotách.

Výchovný plán 2.

2009-11-26T10:48:00.000-08:00

Výchovný plán 2.

Při tvoření výchovného plánu je proto dobré mít na paměti tyto body:

- popis situace, ve které se nacházím (prostředí, lidé, kteří zde bydlí…atd.)
- zvážit prostředky a možnosti, které mám k dispozici
- ujasnit si způsob práce (výchovy)
- cíl, kterého chci dosáhnout
- ujasnit si dílčí cíle (úkoly ke splnění, aby bylo dosáhnuto cíle)
- rozplánovat čas a splnění úkolů
- ověřování průběžné a závěrečné hodnocení

Výchovný plán by měl být pro nás pomocí, ale ne zákonem, který se nedá změnit či upravit. Má především sloužit celému týmu, který ho vytvořil a souhlasí s ním.Pomáhá k ujasnění cílů, které souvisí s osobními hodnotami i postoji pedagoga. Ve výchově jsou důležité momenty zamyšlení, dialogu a naslouchání druhému, protože nás to vede k přehodnocování našich názorů a postojů (viz. III.kapitola –tým)

Výchovný plán 1.

2009-11-26T10:47:00.000-08:00

Výchovný plán 1.

Definice a ujasnění si výchovných cílů je velmi důležité pro účinné výchovné působení na ty, kteří nám byli svěřeni. První fáze je „poznávací“ a seznamovací. Po nějakém čase (jeden až dva měsíce), kdy jsme se mohli seznámit s dětmi či mladými lidmi, se můžeme pokusit o charakteristiku těchto jedinců a je dobré nastínit aspoň pár prostředků, které nás povedou k výchovnému cíli.

Znám lidi, kteří neví, proč plánovat. Plán nám pomáhá dívat se do budoucna, pomáhá nám „sejít do hloubky“ a nevnímat okolí (lidi a situace) jen povrchně, bezmyšlenkovitě a „narychlo“.
Vytvořit dobrý výchovný plán není jednoduché. Chce to trpělivost, pokoru, ochotu naslouchat názorům druhého, protože jestliže pracujeme v týmu, je třeba tvořit společně a stále hledat dobro těch, které máme na starost.

Estetickovýchovná (výtvarná, hudební, literárně-dramatická), SHRNUTÍ

2009-11-26T10:45:00.000-08:00

Estetickovýchovná (výtvarná, hudební, literárně-dramatická)

SHRNUTÍ:

Všechno, co děláme poctivě a s nasazením, nás obohacuje a vnitřně přetváří.
Neustálé přehodnocování vlastních postojů, ochota vidět se pravdivě, nebát se být originální, umět jít za tím, co vidím správné i za “nepříznivých” okolností, to všechno utváří náš vnitřní svět. Nemít strach pojmenovat to, co nefunguje nebo se nezdařilo, je důležité pro nás samé i pro okolí. Jen život v pravdě je věrohodný.

Nesmíme nikdy zapomínat, že je stále víc toho, co máme, než toho co chybí. Do jisté míry zůstaneme i sami sobě tajemstvím. Všechny zájmové kroužky a jiné „bohulibé“ činnosti jsou dobrým prostředkem k osobnímu růstu.

Dramatická výchova

2009-11-26T10:44:00.000-08:00

Dramatická výchova

Stejně jako všechny obory estetické výchovy – i dramatická výchova souvisí úzce s uměním, konkrétně s uměním dramatickým, protože si z něj „vypůjčuje“ pro realizaci svých výchovných cílů prvky a postupy, které patří k divadlu: pracuje s mezilidskými vztahy, se situacemi, používá metod a technik založených především na improvizaci, které vyžadují osobní účast v akci, zaujímání stanovisek, formulování vlastních názorů.

Dramatická výchova pomáhá člověku „vyjádřit se“. Nejčastěji se vyjadřujeme tělem, slovem a způsobem mluvy. Divadlo je výborný prostředek k seberealizaci, spolupráci a ochotě učit se vnímat svět. Z perspektivy účastníka lze tedy dramatickou výchovu charakterizovat jako učení především přímým prožitkem, vlastní zkušeností při jednání.

Inspirace ke splnění úkolu: - použít námět z nějaké pohádky, - vymyslet si vlastní pohádku, - upravit známou pohádku (večerníček) obohacenou o vlastní prvky...atd.

Hudební výchova

2009-11-26T10:42:00.000-08:00

Hudební výchova

Hudba je určitým druhem emotivního jazyka, který může změnit náladu člověka, posílit jeho vitalitu, je zdrojem uspokojení a potěšení. ( Pavel Jurkovič)

Hudba a zpěv přinášejí často i psychickou úlevu. Hudba rozvíjí poznávací schopnosti a inteligenci, citlivost a tvůrčí činnost. Učí člověka lepšímu pochopení vlastního života, komunikaci s okolím, spoluvytváří vztahy.

Situace: Mám jet s 10-ti člennou skupinou mladých „slečen“ do přírody. Děvčata mají 13-14 let. Mají rády tanec, sport, jsou rády v přírodě, ale dlouhé tůry je nelákají. Ony se mezi sebou neznají (znám je všechny jen já ). Jedou spolu na 7 dní o letních prázdninách na chalupu do lesa.

Cíl výchovný: budování týmu ( blízké osobní vztahy, přátelství), využití nadání ke svému prospěchu a prospěchu druhých, kritické myšlení

Chceme to předem nějak motivovat hrou? Když ano:
Obecný cíl hry: Během pobytu budou mít za úkol získat 5 zlatých klíčů, protože jen těmi se budou moci dostat do pěti komnat, které jim odkryjí jedno krásné tajemství.
Jaké?

Program: Každý klíč představuje jednu oblast (činnost), ve které se budou cvičit či vzdělávat, překonávat sami sebe.
Činnosti: - esteticko-výtvarná - sportovní - hudební - dramatická - společensko-vědní (poznávání krás okolí, lidí…)

Na každý den je naplánovaná jedna oblast – což znamená jeden klíč (pokud se budou trochu snažit) Třetí den bude v programu část hudební (na 3 hodiny)

Jak ji připravíte, abyste nadchly účastnice pro umění naslouchat tichu i hudbě, dozvědět se „něco“víc z oblasti hudby…
Pomůcky, které máte k dispozici: CD-ROM Skladatelé světové hudby (různé informace o skladatelích, hud.soutěže..), CD všech významných skladatelů, CD Pop Classics, kytara, zpěvníky, kazeťák, kniha Muzikoterapie…+ dvě další potřeby, které si můžete přivést.

Estetickovýchovná (výtvarná, hudební, literárně-dramatická), Pracovní úkol - část 2.

2009-11-26T10:39:00.000-08:00

Estetickovýchovná (výtvarná, hudební, literárně-dramatická), Pracovní úkol - část 2.

Průběh prvního listopadového setkání
( pondělí, dvě hodiny)

Přivítání – zeptat se na zážitky, co prožily od té doby, co jsme se neviděly…
Na začátku řeknu výtvarnou techniku, kterou budeme používat, aby věděly, co si mají nachystat..
Popřípadě vysvětlím způsob práce, který budeme dělat
Malujeme temperovými barvami, použijeme pouze čtyři barvy: žlutou, zelenou, červenou, hnědou
Pomůcky: temp.barvy, dva štětce, kus hadříku, kelímek s vodou,

Motivace -
Přečtení příběhu „O Ježkovi, který hledal štěstí“
Ježek, který je nespokojený v lese, se vydá na cestu, protože chce najít štěstí.
Zdá se mu, že les, ve kterém bydlí je nuda a zvířátka, která tam žijí ho nemají rády…, mýlí se, protože on je stále s něčím nespokojený a pořád jen nadává…Nakonec ježek zjistí, že zvířátkům ublížil a přinese všem ze své strastiplné cesty krásný barevný list, který na sluníčku v lese úplně září, ale daleko víc září štěstím ježek, protože je zase doma, ve svém lese…

Průběžné hodnocení, chválení, povzbuzování dětí

Hodnocení - společně s dětmi všechny obrázky obejdeme, najdeme na každém výkresu, něco hezkého. Pár obrázků můžeme společně vyvěsit na nástěnku…

Estetickovýchovná (výtvarná, hudební, literárně-dramatická), Pracovní úkol - část 1.

2009-11-26T10:37:00.000-08:00

Estetickovýchovná (výtvarná, hudební, literárně-dramatická)

Výtvarná výchova

Pracovní úkol:
Udělala jsem návrh jednoho bloku výtvarné zájmové činnosti,který studenti doplní a zhodnotí a vytvoří nový

Obecný plán a cíl výtvarného kroužku předpokládám, že je již vytvořen.

Obecný cíl by mohl například být: rozvíjení vlastní tvorby – fantazie; vnímání barev – míchání a kombinování; možnost vyjádřit kresbou, co cítím; spolupráce mezi dětmi;
Na každý měsíc je naplánováno jedno téma./

Situace:
Budu mít na starost děti ve školní družině, které se znají již dva měsíce a setkávají se aspoň 4x týdně po vyučování. ŠD, která je při ZŠ je na sídlišti nedaleko centra (město Písek)

Věk dětí, které budu mít na starost: 8 let
Počet dětí: 15
Kdy: pondělí 14,00 – 16,00, pravidelně každý týden
Listopad:
cíl – hra s barvami, výtvarné cítění
téma - umění dávat, radovat se s druhým

2009-11-26T10:36:00.000-08:00

Trenér a zároveň vychovatel

( italsky: alleducatore – allenatore-trenér, educatore-vychovatel)

Alleducatore myslí nejenom na techniku herních úkonů u mladého sportovce, ale i na jeho osobní harmonický růst. Každý sport i hra mají své zákony a pravidla, stejně jako náš život. Hráči jsou při hře často spontánní, hru prožívají se zápalem a nekontrolují své emoce. Stále platí, že musí dodržovat jistá, předem daná pravidla. I my se snažíme mít v každodenním životě určité zásady, které dodržujeme.
Trenér, který je i vychovatelem, dokáže dát ČAS a být se sportovci i mimo hřiště. Takový trenér-vychovatel se stává pro mladé lidi osobností, stává se člověkem, kterému věří a často ho i napodobují.

Co je ve vztahu k mladému člověku důležité:
Čas strávený nasloucháním a ochota jen tak s druhým být budí v druhém důvěru a vnitřní jistotu, že existuje někdo, za kým mohu přijít a svěřit se.

Trenér vede své svěřence k odpovědnosti. Je pár možností, které se nabízí:

- tréninkový deník, kde si po každém tréninku zapíšu hodnocení ( na kolik procent jsem makala)
- rozepsané služby na týden ( příprava hřiště, donést sportovní pomůcky…)
- pomoci při přípravě na turnaj pro mladší hráčky ( hřiště, příprava cen…)
- hodnocení: sami sportovci si udělají harmonogram, kde vypíší, jak prožívají volný čas

Trenér si sám vypracuje plán (projekt), kde se pokusí pojmenovat prostředky (způsob práce) a cíl, ke kterému chce vést. Výchovný plán vyžaduje znalost:
- prostředí, z kterého přicházejí
- osobní dary jedince a “míru” sportovního talentu
- jeho motivace (proč přichází..)

Znát svoje limity a respektovat je, netrápit se pro neúspěch a naopak se radovat z maličkostí a z toho, co se zdařilo, považuji za opravdové štěstí člověka. Takový člověk je zralý, ví, že hodnota je v něm, ne okolo něho.

Příklad - Formačně-herní odpoledne pro sportovce

2009-11-26T10:10:00.000-08:00

Formačně-herní odpoledne pro sportovce (volejbalistky)

Pokud chci, aby se odpoledne vydařilo, musím mít jasně připravený program. Tím nechci říct, že nemůžu tvořit a být spontánní, ale příprava je nutná. Vycházím z toho, co vím, tedy ze situace, věku a počtu mladých, zamýšlím se nad možnostmi a prostředky, které se mi nabízejí a pojmenuji si cíl, ke kterému směřuji. Musím naplánovat hodnocení, které pomáhá růst nejen mně, ale i ostatním.

Pro koho je akce určena:
Děvčata ve věku 15-16 let, která se již druhým rokem schází na kroužku volejbalu, který se provozuje na středisku (Středisko volného času pro děti a mládež).

Situace:
Toto sportovní odpoledne je otevřené pro další volejbalistky stejného věku, které si mají chuť zasportovat a dovědět se něco nového. Strávit společně s druhými jedno odpoledne.

Dílčí cíl: cvičení obratnosti, spolupráce ve sportovním týmu, sebepoznání jednotlivců
Prostředky: cviky na obratnost, hry ve skupině, přednáška, hra jednotlivců

Pomůcky: dva volejbalové míče, tabulka, hodinky, tužky, papír, sportovní oblečení
Čas: 13,00 – 18,00 hod.

Vlastní průběh setkání:
I.blok : 13,00 – 16,15 hod.
- přivítání, hra na seznámení (přijetí je důležité) / 20 min/
- řeknu program, který je naplánovaný ( jasnost ) / 10 min/
- rozehřátí ( protažení) /13,30 - 13,50/
- hry na obratnost ( s cílem navodit dobrou atmosféru) /13,50 – 14,30/
- míčová hra ve skupinách (ve skupině po třech ) /14,30 – 15,45/
- po odehrání malého turnaje: ohodnotit (co bylo dobré, proč se nedařilo…)

- PŘESTÁVKA /16,15-16,35/

II.blok
- krátká přednáška na téma: „Jak budovat dobrý vztah“ /16,35 – 17,10/
- zpětná vazba: Co mne na tématu nejvíce zaujalo (ve dvojicích) /17,10 – 17,30/
- Hra: Kdo je to? /17,30 – 17,50/
- Vedoucí trenér zhodnotí celý průběh odpoledne a všem poděkuje

Velkou roli hraje při zájmových činnostech a různých hrách osobnost vychovatele

Sportovní kroužek odbíjené - příklady

2009-11-26T10:09:00.000-08:00

Sportovní kroužek odbíjené - příklady

Kdo: hráčky odbíjené ve věku 15-16 let (pokračují již druhým rokem)
Počet: 15 děvčat
Toto odpoledne je naplánováno na měsíc leden. Hráčky odbíjené o celoročním plánu (termíny sportovních soutěží, turnajů a dalších akcí) ví již na začátku školního roku.

Lednové sportovní odpoledne
Vycházím z toho, co je naplánováno v celoročním výchovném plánu na měsíc leden a zvážím možnosti uskutečnění sportovního odpoledne.

Leden
Dílčí cíl: výchovný - kritické myšlení, spolupráce v týmu, rozvíjení dobrých vztahů
herní - prohloubení technicko-taktické hry

Sport jako výchovný prostředek

2009-11-26T10:07:00.000-08:00

Sport jako výchovný prostředek

Každé prostředí či skupina, do které mladý člověk nějakým způsobem patří, ho ovlivňují. Právě kolektivní sport nabízí možnost ke komunikaci, spolupráci, pomáhá překonat uzavřenost a bojácnost. Mladý sportovec poznává sám sebe, spoluhráči jsou mu často „zrcadlem“. Sport vede k vytrvalosti, posilování vůle a trénuje snášení námahy a únavy.

Schopnost sportovce vidět se v „pravém světle“ záleží taky na prostředí, ze kterého vychází.
Dobré vztahy ve skupině jsou předpokladem úspěchu. Vytvořit autentické, přátelské vztahy není zas tak jednoduché. Je potřeba na tom pracovat, učit se vycházet ze sebe a „nebát“ se upřímného vyjádření svého názoru.

Sportovní kroužek odbíjené

Na začátku školního roku si trenér, který je i vychovatelem, musí promyslet svoji práci – kam chce směřovat a proč. Je dobré, kromě pravidelných tréninků, naplánovat i momenty, kdy jdeme společně i na kulturní akci nebo společně slavíme narozeniny, svátky atd.

Cíl výchovný: harmonické rozvíjení osobnosti (fyzická, psychická a duševní stránka) spolupráce v kolektivu, poznávání sebe sama, odpovědnost, komunikace
herní: rozvoj rychlosti, obratnosti, síly a vytrvalosti, technicko-taktická hra

Článek podporuje:
brankářské masky, hokejové lapačky, betony

Tělovýchovné a turistické zájmové činnosti

2009-11-26T10:04:00.000-08:00

Tělovýchovné a turistické zájmové činnosti

Víme, že sport je v našich střediscích volného času stále více oblíben. Často si jdou zasportovat právě ty děti a mladí, kteří v jiných oblastech mají problémy / malé nadání, podceňování se, lenost…atd./.
Jestliže chci a věřím, že sport mohu použít jako výchovný prostředek k předem určeným cílům, pak je dobré si uvědomit i jeho pozitiva a negativa.

Negativní znaky:
1.Ekonomické zájmy zatlačují původní smysl sportu
2.Sportovci se někdy stávají prodejními komoditami
3.V podvádění je nejškodlivější doping
4.Zvyšování výkonnosti = zvyšování stresu
5.Negativní projevy některých osobností
6.Prohlubuje se nerovnost mezi sporty
7.Úrazovost ve sportu
8.Věková hranice pro účast dětí klesá

Pozitivní přínos:
1.Získání sebedůvěry sportovce – harmonický osobní růst
2.Vytrvalost a zdravý způsob života
3. Sport jako hra – rozvíjení tvořivosti, nezištnosti
4.Umění prohrávat a vyhrávat – vyrovnanost sportovce
5.Odpovědnost vůči kolektivu či klubu
6.Poznávání vlastních limitů
7. Rozvoj technologií a sportů
8.Pokrok v pojištění a lékařské péči

Jsem přesvědčená, že skrze sport, můžeme mladé vést (doprovázet). Každá činnost, kterou děláme poctivě a věříme, že skrze ní můžeme růst, se stává výchovnou nejen pro nás, ale i pro okolí. Každý trénink se stává příležitostí pro dobrou animaci.
Sportovní animace znamená uznat sport jako dobrý prostředek pro výchovu.

Aby se stal sport dobrým výchovným prostředkem musí být splněno:
- vnímat hráče ( rozebrat výhru i prohru – co nám přináší)
- umění vnímat jejich reakce a projevy při hře ( kdo umí víc spolupracovat, kdo ne..)
- být s nimi ( nejenom při zápase, ale jen tak, vést dialog)
- ocenit “nasazení” pro hru a nevidět jen ty talentované

Článek podporuje:
brankářské masky, hokejové lapačky, betony

Pestrost činností

2009-11-26T10:03:00.000-08:00

Pestrost činností

Jsme dospělí, proto musíme rozvíjet vztahy podporující pozitivní postoje, které budou dětem prospěšné pro celý další život. Jsou různé činnosti, do kterých je možné zapojit hru, přistoupit k situacím s humorem a zkrátka vytvořit mezi dětmi pocit důvěry a bezpečí, kde se vnímá přátelská atmosféra plná porozumění. Domnívám se, že o to stojíme všichni, být přijati a „cítit se“ dobře.

Zájmové činnosti můžeme dělit např. na:

- společenskovědní
- pracovně-technické
- přírodovědné
- estetickovýchovné (výtvarné, hudební, literárně-dramatické)
- tělovýchovné a turistické zaměření (gymnastika, sportovní hry, turistika, atletika...)

Základní struktura kroužku – zájmové činnosti

2009-11-26T10:02:00.000-08:00

Základní struktura kroužku – zájmové činnosti

Pro dobrý průběh zájmové činnosti je dobré mít na paměti pár základních prvků, které nám mohou pomoci dobře se připravit a prožít zájmovou činnost, kterou pro děti či mladé lidi chystáme.

Základní body:
Hezký a upravený prostor dělá milý dojem, proto je potřeba nejdřív upravit místnost, kde chci děti či mladé lidi přijmout. Proto je důležité, aby vedoucí přišel dřív a vše promyslel, aby prostředí bylo na první pohled pěkné.

Vytvoření atmosféry (pohoda, přátelství) je důležité, proto je děti potřeba poznat. Zahrát si seznamovací hry (hlavně na prvních schůzkách). Později si mohou na začátku vykládat nebo zahrát hru, při které opadnou bariéry a děti se uvolní. Je úkolem vedoucího, aby navodil příjemnou atmosféru a vzbudil v dětech důvěru.

Motivace činností- v některých případech splyne se sjednocováním atmosféry, nikdy by však neměla chybět ( forma pohádky, písničky, vyprávění…) Vlastní činnost - vedoucí by neměl improvizovat (někdy ano). Měl by mít promyšlený plán a stanovené zadání. Rozmyšlený metodický postup a připravené pomůcky. Jde taky o jednoduché a jasné vysvětlení činnosti, popř. praktické ukázky…

Během činnosti vedoucí povzbuzuje, chválí a podporuje „tvořivost“dětí.
Závěr schůzky- po skončení činnosti vedoucí s účastníky zhodnotí průběh a dosažené výsledky. Vyzdvihuje především klady.

V zájmové činnosti, kde má pedagog dobře promyšlený program podle daných časových možností a osob ( jedinců, kteří mají různé potřeby) plní zájmový kroužek funkci výchovnou a vzdělávací. Rozvíjí celou osobnost, působí motivačně i socializačně, podporuje seberealizaci. Může být prostředkem relaxace, odpočinku, duševní i fyzické rekreace.

Zájmová činnost

2009-11-26T10:01:00.000-08:00

Zájmová činnost

Zájmová činnost se chápe jako cílevědomá aktivita zaměřená na rozvíjení individuálních potřeb, zájmů a schopností. Zájmy často souvisejí s celkovým zaměřením jedince na činnosti a věci, které ho upoutávají.

V jednotlivých činnostech (kroužcích) dochází k uspokojování již existujících potřeb jedince. Nejde jen o uspokojování toho, co mě baví, ale jde o soustavnou práci (činnost), kde mladý člověk rozvíjí a prohlubuje své nadání a své dary, které mu byly dány, a které díky určitým činnostem v sobě může ještě objevit. Jde tedy o úsilí, vytrvalost a důslednost k tomu, co se začalo (zájmová činnost).

Výchovné působení v zájmových činnostech

2009-11-26T09:59:00.000-08:00

Výchovné působení v zájmových činnostech

Výchovné činnosti jsou pouze jednou součástí výchovného pole. Jsou jen účelovým prostředkem, a proto jejich deskripce předpokládá, že známe ostatní prvky situace, v níž se výchova děje. Vyznávání určitých cílů výchovy je většinou vyznáváním určitých životních ideálů.

Metodologie pedagogiky je věda, která nám nabízí systém teoretických principů, metod a způsobů popisu, analýzy a objasňování pedagogických jevů. Zahrnuje i praktické otázky plánování, realizace a publikování výzkumných prací, normy a etické principy vědecké práce. Metodologie pedagogiky nám pomáhá vniknout a pojmenovat určité výchovné procesy, které ve výchově nastávají.

Jestliže chceme dětem či mladým lidem pomoci, je důležité se s nimi „setkat“ na té úrovni, kde jsou, a těmi způsoby, které jsou pro ně srozumitelné. Zájmová činnost, kde se děti učí tvořit a společně si hrát, pomáhá k sebedůvěře a ke spolupráci.

Příprava na setkání týmu 2.

2009-11-26T09:58:00.000-08:00

Příprava na setkání týmu 2.

SHRNUTÍ

Účastnila jsem se několikrát společné práce v týmu, ať už s mladými lidmi či dospělými, a musím říct, že společná práce je radostná, pokud převládá touha společně tvořit a ne být příliš dobrý (soupeřit) a zalíbit se.

Ve společné práci hraje roli naše schopnost či neschopnost organizovat, hrají zde roli moje hodnoty a představy, ale úplně nejvíc je zajímavý postoj každého z nás. Do jaké míry jsme ochotni slevit z našich představ, ustoupit do pozadí a při tom být stále „nasazení“ pro danou věc. Vnitřní motivace je silným hnacím motorem, proto jestli je vnitřní motivace jen slabá nebo nesprávně postavená, myslím, že ani práce v týmu nebude lehká.

Povzbuzuji ke společné práci, protože je v tom „kus“ dobrodružství, učí nás to pokoře, a pak poznáváme nejen druhé, ale hlavně sami sebe v tom pravém světle. Pravda se může hledat jen s pokorou, protože postoj pýchy mne k pravdě nedovede, ale odvede mě od ní. Druhý mi nastavuje zrcadlo o mne samém, proto díky druhému rozpoznávám lépe sama sebe.

Sv. Pavel píše: „Já jsem zasadil, Apollos zavlažil, ale Pán dal růst.“ I.Kor.3,6
Ať Pán dává sílu pro všechny naše dobré a správné snahy pracovat společně a on pak dá i růst všemu dobře zasazenému.

Příprava na setkání týmu 1.

2009-11-26T09:57:00.000-08:00

Příprava na setkání týmu 1.

Je dobré, aby každému setkání předcházela aspoň malá příprava. Pokud máme řešit důležité věci je dobré, aby vedoucí předem nastínil problémy, o kterých se bude jednat. Setkání bez plánu je jak cesta bez plánu, před níž je ujasněn pouze moment odjezdu a účastník má pocit, že krouží naprázdno, že nemá cíl a ztrácí pouze čas a energii.

Člen týmu
Pokud zúčastněný bude dobře znát témata, o nichž se bude jednat, má možnost se na ně připravit, zamyslet se, a tak se hodnotně podílet na společné práci.

Průběh setkání
Je na vedoucím, aby jasně definoval problém a úkol. Musí objasnit v čem spočívá problém a co by mohla skupina dělat s tímto problémem. Je užitečné, aby vedoucí objasnil i „proč“, důvody, které vedou k tomu, aby se právě o této záležitosti jednalo.

„Jak“: zahrnuje určení metody a způsobu, jak se budou zúčastnění podílet na diskusi. Může ohraničit čas, základní pravidla spolupráce ( syntetičnost, mluví jen jeden, držet se tématu, kritérium pro jednotlivé vstupy apod.)

Hlavní fáze- velmi důležitá je role vedoucího, který slouží jako fead-back. Např. může zasáhnout, pokud někdo mluví příliš obšírně, upozorní na „skákání“ si do řeči…atd.
Na závěr vedoucí shrne to, co tým vytvořil, a utvoří závěr.

Rozhodování, Motivy těžkostí při spolupráci

2009-11-26T09:56:00.000-08:00

Rozhodování

Vedoucí by měl zvážit, jaké úkoly mohou být řešeny. Může se držet určitých zásad:
- v první řadě prokáže důvěru všem účastníkům ( z jeho jednání to musí cítit)
- dá skupině konkrétní nikoli abstraktní úkol
- snaží se vidět problém (situaci) v jeho celistvosti = objektivnosti
- umí pochválit celek (nejenom jednotlivce)
- učí se spolupracovat ne soutěžit ( výsledek je lepší tam, kde se spolupracuje)
- dobře se rozhoduje pokud počet členů není vyšší než šest ( větší počet je někdy příčinou konfliktů, vyžaduje větší časovou náročnost a diskuse se obtížně moderuje)

Motivy těžkostí při spolupráci

Jsou momenty, kdy tým může mít těžkosti z těchto důvodů:
- různost povah a přítomnost vychovatelů, kteří mají svoje závažné problémy a své specifické potřeby
- časté střídání vychovatelů ( začíná se stále znovu)
- silné neshody v důležitých vých.věcech a postojích ( jak jednat s mladými, organizace, jak hodnotit, cíle výchovné, závist, soupeřivost, respektovat rozhodnutí výchovného týmu)
K dobrému průběhu setkání přispějeme svoji osobní i společnou, předem nachystanou přípravou.

Ztráta zájmu a nerozhodnost

2009-11-26T09:55:00.000-08:00

Ztráta zájmu a nerozhodnost

Členové týmu mají laxní přístup k projednávání problémů, na společná jednání přicházejí nepřipraveni a jsou nedochvilní. K ničemu se nevyjadřují a souhlasí se vším, co je navrženo. Nakonec se tyto návrhy nerealizují nebo se často odkládají. Nikdo nemá zájem o výjimečné úkoly a nikdo na sebe nechce brát odpovědnost. Váznou i vztahy mezi členy navzájem.

Příčiny
Nedocenění problému
Zadaný úkol se zdá členům jako nedůležitý, zbytečný a podřadný. K jeho splnění přistupují pasivně a chybí motivace.

Neznalost možností řešení problému
Problém je pro skupinu příliš složitý nebo se jim to alespoň tak jeví. Reakcí skupiny je snaha vyhnout se jeho řešení nebo ho alespoň odložit.
Malá spoluúčast

Členové, kteří se cítí nedoceněni (nebo spíše jejich názory nebyly přijaty), často rezignují a nechtějí se k problému ani vyjadřovat.
Strach z rozhodnutí. Tým se snaží problému vyhnout, má strach z rozhodnutí a jeho následků. Má strach z reakce ostatních.

Destruktivní konflikt

2009-11-26T09:54:00.000-08:00

Destruktivní konflikt

- může rozdělit skupinu na podskupinu v opozici
- může oslabit hlavní cíl a soustředit pozornost na dílčí cíle, pak se diskutuje o věcech nepodstatných, konflikt se neřeší a řešení je v nedohlednu
- často vede lidi k defenzívě a blokuje jejich přirozené projevy ve skupině
- chybí dobrá komunikace, nejsou sděleny důležité informace ( chyba vedoucího nebo jednotlivců ve skupině)

Někdy zapříčiní konflikt vedoucí animátor, protože nekomunikuje se všemi členy stejně. Řešení konzultuje pouze s někým, nikoliv s celým týmem. Řešení je někdy z časových důvodů probíráno pouze s těmi členy, kterých se to bezprostředně týká, nebo kteří jsou v dané věci odborníci.

To nemusí nikomu vadit, ale musíme řádně komunikovat a informovat ostatní o čem se rozhoduje a proč k tomu byli přizváni vybraní jedinci. Na atmosféru v týmu to nemá negativní vliv. Naopak všichni oceňují časovou úsporu, kterou to přináší.

Dynamiky v týmu, Konflikt

2009-11-26T09:53:00.000-08:00

Dynamiky v týmu

Při práci v týmu jsou důležité jasné vztahy, kde se vnímá úcta, důvěra a tolerance k různosti povah a názorů. Proto se žádný tým nevyhne čas od času konfliktům, protože každý ze členů přináší sebou do pracovního života své představy a hodnoty.

Konflikt

Konflikty někdy vznikají při náročných pracovních situacích, kdy je ohrožen termín nebo kdy je úkol na hranici možnosti splnění. Častým důvodem je i chybný přístup vedoucího ke spolupracovníkům nebo špatná skladba týmu. Může dojít i k rozdělení týmu, pokud jednotlivci mají priority (hodnoty) velice rozdílné.

Konflikt může působit na zúčastněné pozitivně i destruktivně. Pozitivní konflikt uvolňuje vzniklé napětí a „pročistí atmosféru v týmu“. Naopak destruktivní konflikt může tým rozbít.

Pozitivní konflikt

- může ukázat různé možnosti řešení problému
- ukáže mocenské vztahy ve skupině; podle toho, jak kdo vystupuje při řešení problému poznáme, k jaké týmové roli inklinuje
- ukáže na dlouhodobé, často skryté neshody mezi některými jednotlivci nebo skupinami, je možnost ventilovat napětí

Podaří-li se nám nakonec najít společné řešení, mohou se naše vztahy i zlepšit, protože se opřou o vzájemnou spolupráci.

Podmínky spolupráce 3. část

2009-11-26T09:49:00.000-08:00

Podmínky spolupráce 3. část

Autonomie – každý by měl cítit možnost zasáhnout do diskuse a vyjádřit svůj názor. Mám mluvit a vyjadřovat se v první osobě ( ...“nemyslím, že to půjde, vidím problém, protože“..). Není dobré vyjadřovat názor za někoho ( ...“myslíme si, že“...), tím na sebe neberu plnou odpovědnost.

Informovanost – pokud s námi někdo hovoří o tématech, která neznáme, nedostatek informací nás vede k tomu, abychom souhlasili s návrhy a radami odborníků. V tomto případě je důležité hodnotit reálnou situaci, která nastává, abychom se alespoň v těch základních věcech uměli orientovat.

Upřímnost – jestliže se některý ze skupiny cítí unavený, nějaké téma se mu nelíbí, nemá „vnitřní sílu“ spolupracovat, je dobré, aby své vnitřní kondice vyjádřil nahlas, jinak se totiž může stát, že bude překážkou pro dobrou spolupráci uvnitř skupiny.

Podmínky spolupráce 2. část

2009-11-26T09:47:00.000-08:00

Podmínky spolupráce 2. část

Konfrontace a jasnost názoru – konfrontace znamená předložit vlastní zorný úhel, pokud možno jasně a co nejobjektivněji. Není to jednoduché. Tento moment s sebou nese strach ze soudu a to je velmi propojeno s představou, kterou má každý sám o sobě. Strach z konfrontace s ostatními odpovídá míře vlastní nejistoty, chybějící hluboké sebeúcty a tudíž strachu chybovat, být kritizován.

Konfrontovat se ve své podstatě znamená, vidět svůj odlesk v názorech, které o mně mají druzí, zvlášť o mých slabých stránkách. Je třeba si uvědomit, že konfrontace nesmí být nikdy zaměřena na zničení jedince, ale na jeho růst a obnovení, na jeho změnu k lepšímu.

Zodpovědnost – každý jedinec uvnitř týmu je zodpovědným členem. Aby tomu tak mohlo být, je třeba vytvořit pracovní podmínky, v nichž by tato zodpovědnost byla umožněna. Jde především o spolurozdělení zodpovědnosti. V tomto slova smyslu má rozdělení zodpovědností odlehčující charakter, ale neodebírá zodpovědnost.

Důvěra a diskrétnost – to, co se v pracovním týmu vysloví nebo konfrontuje, zůstává mezi jednotlivci ve skupině. Pokud je nutné něco sdělit druhým, je dobré se domluvit na určitých pravidlech, tzn. co chceme sdělit a jak. Nikdy přesně neříkáme, kdo co přesně řekl, vyjádříme jen to, co se domluvilo.

Podmínky spolupráce 1. část

2009-11-26T09:36:00.000-08:00

Podmínky spolupráce 1. část

Podmínky (zásady) je dobré znát předem. Jednotlivci v týmu pak ví, co se od nich očekává. Animátor či vedoucí pedagog (pracovník) se má snažit o respektování těchto zásad. Tyto podmínky mohou být jistě doplněné, obohacené nebo vyjádřené jiným způsobem.

Uvádím tedy alespoň ty základní:

Aktivní „zapojení“ jedince – je důležité, aby se jedinec cítil v týmu přijatý a byl ochotný spolupracovat. Do jaké míry je jedinec zapojen do rozhodovacích procesů, v té míře cítí vlastní příslušnost k týmu. Vnímá pak svoji přítomnost jako užitečnou a důležitou pro skupinu a cítí se být i ohodnocený. Každý jedinec má potřebu seberealizace, každý touží být brán vážně.
Kritika – je možná v té míře, v jaké ji skupina snese nebo na jakou je připravena (zralost jedinců). Mohlo by být užitečné přemýšlet nad těmito otázkami: k čemu pomáhá kritika? K jakým pozitivním výsledkům může vést?

Všechno vede k závěru, že kritika podložená a konkrétní je nezbytná pro spolupráci v týmu.

Jedinec se musí snažit přijmout to, že v rámci skupiny bude jeho činnost a jednání otevřeny kritice. Je to přirozené a nutné. Je samozřejmé, že kritika musí být zaměřena na práci, obsah a metody práce, kterou jedinec vykonává. Neměla by být pojata osobně, jako napadení osoby, a neměla by se ovlivňovat sympatií a antipatií.

Dobře fungující tým 2. část

2009-11-26T09:04:00.000-08:00

Dobře fungující tým 2. část

Každý v týmu si může být vědom, že žádné gesto, žádný výchovný zásah není podřadný v realizaci výchovného záměru, a že každá osoba má svou specifickou roli, kterou přispívá ke společnému poslání.

Dobrý pedagog umí ohodnotit snahu a nadání každého jedince a dokáže vést ke stále plnějšímu rozvoji. Spolupráce vyžaduje tvořivost a svobodu názorů, nejde o podřízenost či automatické vykonávání rozkazů nadřízených. Svoboda názorů je podstatná ve spolupráci, svěřit se s těžkostmi, které vnímám. Vyjádření vděčnosti nebo obdivu zase povzbuzuje a utužuje společnou práci. Úcta k druhým a vnitřní svoboda jsou důležité předpoklady pro autentickou spolupráci.

Efektivnost
V týmu, kde struktura, vedení i metody práce jsou přiměřené požadavkům úkolu se jejich práce stává efektivní. Pokud je účel týmu jasný, jeho členové se lépe angažují. Členové týmu orientovaní na úkol jsou nejvlivnější, ale sociálně orientovaní členové jsou nejžádanější a nejoblíbenější.

Dobře fungující tým 1. část

2009-11-26T09:02:00.000-08:00

Dobře fungující tým 1. část

Dobře fungující tým zajišťuje:

- záruku (jistotu) dlouhodobého výchovného působení
- bohatství názorů, což přináší větší přínos do výchovného působení ( různost povah, citlivost, dynamičnost...)
- objektivnější pohled, každý to vidí ze svého určitého pohledu
- sdílení problému určitého jedince dovolí, aby se vychovatel mohl poradit a konfrontovat s druhými ( v týmu); problém se tak může stát výzvou k dalším krokům ve výchovném procesu..atd.

Spolupráce

Spolupráce patří k důležitým prvkům týmové práce, je téměř podstatou našeho výchovného působení. Výchova totiž přesahuje jednotlivce, protože vyžaduje množství různorodých zásahů, které ale směřují k jednomu cíli.

Můžeme se nechat inspirovat některými technikami či zkušenostmi, ale nesmíme se u nich zastavit. Nejde nám jen o využití schopností a talentů každého z nás a o jejich nejvýhodnější zapojení do práce týmu, ale i o vzájemný růst, o formaci a růst těch, které nám Pán svěřil.

Tým

2009-11-26T09:00:00.002-08:00

Tým

Co je tým:
Tým je malá skupina lidí se vzájemně se doplňujícími dovednostmi, kteří jsou oddáni společnému účelu, pracovním cílům a přístupu k práci, za níž jsou vzájemně odpovědni.

Pozitiva a negativa týmové práce
Práce jedince má své pozitivní i negativní stránky. Na jedné straně umožňuje úplnou svobodu v rozhodování a vyhýbá se konfrontaci. Na druhé straně právě kvůli těmto důvodům riskuje, že bude chybovat, protože mu chybí možnost konfrontace, sdílení a rozboru s ostatními.

V týmové práci má každý ze členů určitý potenciál znalostí a dovedností, které dává při týmové práci k dispozici. Svůj potenciál však zároveň zvyšuje tím, že je v kontaktu s ostatními členy týmu a neustále se učí jeden od druhého. Tím, že se spojí potenciál všech členů, získáme podstatně větší zdroje a možnosti pro vyřešení problému, větší objektivnost, než kdyby daný úkol řešil každý z pracovníků sám, nezávisle na ostatních.

Ve většině případů je výsledek týmu lepší než výsledek toho nejlepšího jednotlivce. Jsou ovšem případy, kdy tomu tak není. Pak nezbývá zjistit, proč tým nepodal očekávaný výkon. Velmi často se prokáže, že členové skupiny spolu nedokázali efektivně komunikovat, docházelo například k rivalitě nebo výměna názorů byla natolik zdlouhavá, že se tým rozhodl přistoupit na kompromis, který nebyl optimálním řešením.

Týmová práce

2009-11-26T09:00:00.001-08:00

Týmová práce

Téma týmové práce je v naší době aktuální. Vyskytuje se zejména v managementu, v oblasti řízení podniků apod. Cílem je tedy pochopit různé mechanismy s tím související a zajistit co největší efektivnost podnikání.

Náš pohled by měl být širší a trochu odlišný. Z výchovného hlediska je týmová práce velkou pomocí, protože výchova přesahuje jednotlivce, a proto vyžaduje množství různorodých zásahů, které by měly směřovat k jednomu cíli.

Týmová práce je tedy při výchovném působení velmi potřebná a důležitá. Vychovatelé, kteří umí pracovat v týmu, předkládají mladým lidem model sociálního života, který má sice své problémy a těžkosti, ale i obrovské bohatství a možnosti. Práce v týmu je obohacující, hlavně za dvou důvodů: dává mi možnost konfrontace a autoformace.

Výchova a význam skupiny

2009-11-26T08:57:00.000-08:00

Výchova a význam skupiny

Ve skupině, ve které působím jako vychovatel (pedagog, animátor) se snažím pochopit vztahy, které tam jsou. Tyto vztahy mohou být pozitivní ( plné důvěry, tolerance, respektu..), konfliktní (předsudky vůči druhému, ovládající nesympatie…) někdy lhostejné (druhého neznám a ani mě příliš nezajímá).

Výchova v rodině je spontánní, zatímco ve výchovných zařízeních je vše komplikovanější, protože jsem v kolektivu, který mne hodnotí.

Význam vrstevnické skupiny

Dítě nebo mladý člověk chce být přijímán, být oceněn, proto jsou pro něho důležité názory jeho vrstevníků. Silným motivem je neshodit se před druhými, nosit nebo dělat to, co je v módě..atd.

Pomoci začlenit se
- nejdůležitější úkol ze strany pedagoga (animátora) je přijetí jedince (vytvořit prostředí, kde se cítí dobře), zvlášť tehdy, když přichází do nového kolektivu. První kontakt (každý to sám zažil), pokud je pozitivní, pomáhá novému příchozímu cítit se dobře, odpadá strach z ”nového a nepoznaného”.
Dalším, pozdějším úkolem vychovatele je dělat mladému člověku ”zrcadlo”a pomoci mu vyjádřit to, co prožívá.

SHRNUTÍ:

Kterému typu animátora se podobám? Souhlasím s tím, že v pedagogické práci je důležitá schopnost navazovat vztah? Animátor poskytuje prostředky a vytváří prostor pro růst jedince v oblasti sociální, psychické a duchovní.

Animátor demokratický, Animátor liberální

2009-11-26T08:56:00.000-08:00

Animátor demokratický:

Dá prostor k vyjádření názorů, sám naslouchá a pak spolu s nimi hledá to nejlepší řešení. Pomáhá skupině dodržet to, co si předsevzala, způsobem pevným, propojeným i s určitou pružností.

Vztahy ve skupině: vztahy stojí na důvěře, atmosféra přátelství pak rodí i otevřenost, upřímnost.Všichni jedinci se podělí o úkoly, mají odpovědnost. Animátor dbá na momenty hodnocení, protože nemá strach z kritiky, vidí v těchto momentech především příležitost k růstu a ke zlepšení.

Animátor liberální:

Tento animátor nechá často jednat za sebe druhé, kteří prosazují svůj názor, proto se slabší jedinci často nedostanou k vyjádření svého pohledu, proto vzniká ve skupině napětí.

Vztahy ve skupině: vládne mírný chaos, často není jasné, co se bude dělat, někteří se cítí sami, nepochopeni. Animátor je málo průbojný, málo iniciativní. Takový vedoucí často nemyslí ani na hodnocení, pokud ano, tak obecně a dost povrchně.

Animátor ve skupině, Animátor autoritativní:

2009-11-26T08:55:00.000-08:00

Animátor ve skupině

Je člověk, který se snaží být ve vztazích ”neutrální”- ke všem stejný. Je důležité, aby dal všem prostor pro vyjádření názoru, aby byli všichni zapojeni do dění skupiny. Jen tak se budou vytvářet dobré vztahy a atmosféra ve skupině bude přátelská.
Vychovatel vytváří vztah – navazuje kontakt

Podle R.Tonelli (Gruppi giovanili e esperienza di Chiesa) existují tři typy vedení:

- autoritativní
- demokratické
- liberální

Animátor autoritativní:

Ve skupině má hlavní hlas on, cíl už předem zná, vyžaduje spíš souhlas se svým názorem a cílem, než aby se ptal a naslouchal. Dává spíše informace.

Vztahy ve skupině: jedinci jsou závislí na vedoucím, atmosféra je často napjatá, chybí tvořivost , vše je řízeno jedním člověkem. V těchto případech se animátor bojí hodnocení, vyhýbá se tomu, má strach, že bude kritizován.

Charakteristika animační metody

2009-11-26T08:53:00.000-08:00

Charakteristika animační metody

Základní body, na kterých je postavena animační metoda jsou:
A – dospělým (vyzrálým) způsobem být přítomen mezi mladými
B - autentický vztah k mladým lidem, který vychovává a buduje
C - růst jedince či skupiny ( vytvářeni osobního či společného vých.projektu)

Kdo je animátor

- člověk, který je schopný a ochotný podněcovat a povzbuzovat, tzv.”oživovat”..
- připravený na to, co dělá a za co je odpovědný
- umí i v napjaté situaci zachovat klid, vytváří atmosféru radosti a naděje
- ”animovat”, vycházet ze sebe, vnímat okolí, lidi kolem nás
- člověk ochotný a schopný spolupracovat, ochotný naslouchat a řešit problémy…atd
- také on je člověk, proto má právo na chyby, za které se umí omluvit

Dobrý pedagog

Při řešení výchovného problému není ukvapený, nechá si čas na rozhodnutí, zajímá se a o jedince, který má výchovný problém. Ptá se na informace i dalších pedagogů, ptá se na chování v rodině či jinde, zkrátka hledá co nejlepší řešení.
Chyby, kterých se dopouštíme: neumíme naslouchat (spěch) a komunikovat ( zformulovat názor tak, aby tomu druhý rozuměl…), nedáme důvěru.

Návrh: ”Pokuste si najít ve skupině člověka, kterému byste mohli svěřit nějaký problém, se kterým si nevíte rady. Stejně tak vyslechnete i problém druhého, kterému jste se svěřili. Ve skupině se pak pokusíte přede všemi pojmenovat kořen problému, který jste si vyslechli.”(ve stručnosti a co nejjasněji)

Animace jako výchovná metoda

2009-11-26T08:51:00.000-08:00

Animace jako výchovná metoda

Animovat znamená „oživovat“, být přítomný mezi mladými lidmi způsobem, který vychovává a vede k lepšímu. Pokud má být animace ( výchova) autentická, musí ten, který animuje vědět, že i on musí růst. Zatímco vychovává, vychovává i sám sebe. Opakuji tím znovu jen to, co bylo řečeno v předchozí kapitole.

Animace jako styl života

Animace - ”oživování”, povzbuzování. Určitá filozofie života, kdy věřím v důstojnost a hodnotu člověka, miluji život s tím vším, co přináší.
Animace – 1. filozofie života (mám vytvořené určité priority, principy života…)
2. volím metodu (druh služby, volím si prostředky…)
3. plán (postup, výchovný plán, kde sleduji cíl…)

Animace (umění vést) skupiny je delikátní: jde o to, aby vychovatel (animátor) pomohl skupině vyjádřit se, komunikovat mezi sebou, pomohl jim vytvořit partu lidí, kde se zrodí důvěra a přátelství, kde vládne otevřenost a je ochota (za strany všech) sdílet se a kde je každému dán prostor pro osobní růst.

Modely ve výchovné praxi 2. část

2009-11-26T08:50:00.000-08:00

Modely ve výchovné praxi 2. část

c) model ”personalizzato” (osobnější, větší důraz se klade na studenta)

Mladý člověk je středem pozornosti a podle něho se uzpůsobuje i obsah látky. Student nebo ten, na koho působíme je viděn ve své celistvosti, je vnímán po stránce emoční, sociální a intelektuální. Pochopení smyslu obsahu se snaží vychovatel studentovi zprostředkovat přes zkušenosti, osobní zamyšlení…atd.

d) model ”interattivo” tzv.vzájemné působení

Pedagog se má snažit vytvořit atmosféru ”společenství” založenou na dialogu, který je postaven na důvěře. Vzájemné naslouchání je základem pro hledání společného řešení problémů, hodnocení situací, přijetí nových nepoznaných hodnot, které pak pomáhají prohloubit a v novém světle pochopit důstojnost člověka.

SHRNUTÍ:

Na každém vychovateli je, aby se zamyslel nad potřebami dětí, které má vychovávat /doprovázet/, a podle toho zvolil výchovný styl /způsob práce, výchovné působení/. Důležité jsou momenty ”hledání” a přemýšlení, protože jen tak můžeme docílit toho, aby naše výchovná práce byla co nejúčinnější.

Modely ve výchovné praxi 1. část

2009-11-26T08:49:00.000-08:00

Modely ve výchovné praxi 1. část

Čtyři různé modely ve výchovné praxi jak je charakterizuje Lapp, Bender, Ellenwood a John

Uvažujeme o třech následných komponentech: student, pedagog, obsah (přednášky)

a) výchovný model klasický

V tomto případě je dán důraz na obsah, který je objektivní, kvalitní a jasný a je přichystán vychovatelem, který je odborník. Klade se důraz na to, co se má říct, ne na způsob výkladu, proto se při tomto způsobu zanedbává rozvoj stránky emocionální a sociální. Student přijímá pasivně to, co slyší.

b) model technologický

Tento model považuje výchovný proces za proces předání informací a dalších praktických rad. Obsah přednášky je připraven odborníky, student musí přijmout mnoho informací, pracovních materiálů a různých dalších příruček, které mu jsou k dispozici.

Výchovný moment

2009-11-26T08:47:00.000-08:00

Výchovný moment

Podle P.Meirieu pravý ”výchovný moment” nastává tehdy, když vychovatel u dítěte nebo mladého člověka narazí na neochotu, resistenci k jeho výchovným požadavkům, které považuje za správné a dobré.

Vychovávaný nerozumí požadavkům, které po něm chce pedagog /vychovatel…/. V této chvíli je důležitý můj postoj jako vychovatele, protože nesmím uplatňovat svoji sílu a moc. Je to zkouška pro vychovatele, jak se k celé situaci postaví. Mělo by u mne jít především o snahu pomoci jedinci pochopit důvod mého požadavku. Jde o upřímné setkání mezi mnou a dítětem, kde se snažím respektovat jeho originalitu, a při tom myslím i na výchovný cíl. Proto dochází k určitému vnitřnímu napětí mezi uměním respektovat a nemanipulovat a při tom myslet i na výchovné záměry, z kterých nemohu slevit.

Pokud se na to podíváme z pohledu vychovávaného jedince, asi můžeme konstatovat, že prožívá napětí mezi svobodou toho, co chce, a poslušností vyžadovanou dospělým člověkem. I přes všechna různá nedorozumění je potřeba systematicky hledat chvíle, kdy mohu výchovně působit ať už slovem, rozmluvou či osobním příkladem. Po malých krocích doprovodit mladé lidi tam, kde pro ně vidím dobro.

Připomenu myšlenku sv.Jana Boska:”Je třeba milovat to, co mladí milují, abych jim pak pomohl milovat to, co vidím důležité pro jejich dobro”.

Definice – postoj,názor, přesvědčení

2009-11-26T08:46:00.000-08:00

Definice – postoj,názor, přesvědčení

Postoj – trvalejší stav pohotovosti k realizaci určitého chování, vyplývající obvykle z citového vztahu člověka k prvkům a aspektům sociálního prostředí a situace.

Názor – zaujetí určitého stanoviska při řešení určitého problému.

Přesvědčení – názor, který vyjadřuje zaujetí určitého hodnotícího stanoviska a který pokládáme bez výhrad za správný a ke kterému výrazně citově lneme.

Výchova mimo vyučování 2.

2009-11-26T08:44:00.000-08:00

Výchova mimo vyučování 2.

Rodiče i vychovatelé z povolání se často střetávají s těžkostmi při svých pokusech ovlivnit vychovávané osoby podle cílů, které si vytkli.Co je pak více nasnadě než přání poznat příčiny těchto těžkostí a přání vědět, jak je překonat?

Praktické otázky, které vyvstaly při výchově, byly podnětem k vytváření nauk o výchově. První nauky o výchově se zakládají na pozorování různých forem a účinků výchovného jednání. Koncentrují zkušenosti, o nichž vychovatel věří, že je učinil při výchově. Uvádějí pravidla, jimiž se při výchově řídí.

Rozlišuje se mezi ctnostmi a nectnostmi, mezi závažnými a méně závažnými cíli výchovy, mezi vhodnými i nevhodnými prostředky, mezi správnou a nesprávnou výchovou. Proto vzniká i množství praktických spisů o výchově. Většinou měly sloužit jako návod pro učitele, vychovatele, katechety a mnohé z nich se obracejí k rodičům, zvláště matkám.

”Výchova je věc srdce”, říkal sv.Jan Bosko. Z této věty vyplývá, že je třeba vnímat člověka jako originalitu-jedince, kterému dávám stále novou naději, že může vnitřně růst a poznané dobré principy interiorizovat.

Účinnost výchovy je závislá na míře interiorizace výchovných vlivů vychovávaným jedincem.Hraje zde roli míra otevřenosti a potřeba nebo touha zdokonalovat se.

Výchova mimo vyučování 1.

2009-11-26T08:42:00.000-08:00

Výchova mimo vyučování 1.

Výchova se v teoriích a učebnicích pedagogiky vymezuje různě. Výchova je v pedagogickém pojetí považována za záměrné působení na osobnost jedince s cílem dosáhnout změn v různých složkách osobnosti.

Výchova se od starověku považovala za „umění“, tj. dovednost. Dovednost – „umění“ původně znamenalo rozumět něčemu na základě předcházející, k poznání vedoucí konfrontaci. Víme, že každé společnosti slouží výchova v prvé řadě jako prostředek, jak udržet existující životní řád.

Pedagogové mluví o ”utváření” nebo ”formování” osobnosti a rozlišují výchovu:
- rozumovou (formující intelekt člověka),
- mravní ( utvářející systém hodnot a norem jedince),
- tělesnou (rozvíjení vnější krásy, utužování zdraví), uměleckou…atd.

Je zajímavé, že člověk může ovládat nějakou dovednost, aniž by přesněji znal její teoretické základy. Již Aristoteles vypozoroval, že existují zkušení praktici, kteří bez vědeckých znalostí jsou s to zacházet s různými věcmi lépe než znalci“.

Stejně tak existují úspěšní vychovatelé, kteří o výchově příliš neuvažovali, a naopak teoretici výchovy, jímž navzdory intenzivnímu přemýšlení chybí dovednost vychovávat. Proto Schleiermacher usoudil, že „kvalita praxe nezávisí na teorii“. Nás asi napadne otázka: Proč tedy teorie

Sebreflexe pokračování, shrnutí

2009-11-26T08:41:00.000-08:00

Sebreflexe pokračování, shrnutí

Naši rodiče byli první vychovatelé, kteří nás ovlivňovali. Jak nás vychovávali?
Je dobré umět se vrátit do dětství, do minulosti a pojmenovat si, co jsem načerpal/a dobrého, nebo co mi schází.

Matky Terezy se jeden novinář ptal, jak by ohodnotila úspěch své práce. Ona odpověděla: ”Nepamatuji si, že by Ježíš mluvil o úspěchu. Hovořil o věrnosti v lásce. Pán mě povolal k věrnosti v lásce. To je jediný úspěch, na kterém záleží.”

SHRNUTÍ:

Znáš své chyby a přednosti? Ke kterému z uvedených subjektivních faktorů máš největší sklon? Jak hodnotíš ”kompas v nás”? / Montgomery: Cesta k osobní zralosti/
Pokus se popsat výchovu, kterou jsi zažila v rodině, ve škole nebo v nějaké organizaci. Jaké výchovné prvky jsi vnímala? Jak to hodnotíš dnes?

Sebereflexe

2009-11-26T08:40:00.000-08:00

Sebereflexe

Vychovatel je člověk, který ví o svých hranicích a o svém omezení, nechce být nad druhým, naopak chce být s ním a pochopit ho.
Jde tedy o vnitřní vyrovnanost a vnitřní sílu, snahu být sám sebou.
Příklad: kompas uprostřed nás (vyhledej: Cesta k osobní zralosti, Montgomery)
Uvádí 4 faktory kompasu: sílu, asertivitu, lásku a slabost. Tyto faktory musí být v rovnováze, pokud nejsou, není vše v našem vnitřním prožívání úplně v pořádku.

Vychovávám do té míry, do jaké vychovávám sám sebe. Jde o umění zamyslet se nad právě prožitým zážitkem, umění zastavit se a vnímat druhého…

Zdravý člověk se snaží pracovat se svými nesprávnými sklony. Vnitřní síla v něm s každým překonáním sám sebe sílí, a tak roste ve vnitřně silného jedince, který sebou nenechá ”vláčet”.
Práce na sobě samém vyžaduje ochotu zastavit se, vnímat a pojmenovávat své vnitřní pocity, emoce a pracovat s nimi.

Co nás v našem osobním růstu ”blokuje”? Často je to strach, který se ptá:”Jak asi budu vypadat před druhými?” Naše masky nás často vyčerpávají, berou nám energii.

Mohou to způsobovat naše nesprávné postoje:
- přílišná odpovědnost
- neochota přijmout jiný názor
- brát se příliš vážně / přílišné hodnocení našeho úspěchu nebo neúspěchu../

Objektivnost

2009-11-26T08:39:00.000-08:00

Objektivnost

Objektivnost – snaha o vnímání vnitřních i vnějších elementů, které u jedince ovlivňují průběh výchovy / objektivnost situace/
Proto je dobré si uvědomit faktory, které nás mohou ovlivňovat.

Subjektivní faktory:
- haló-efekt / tendence vnímat jedince pod vlivem dojmu,který na nás udělá na počátku pozorování/
- předsudky
- tradice / na základě vlastních vžitých posuzovacích mechanismů/
- figura v pozadí /situace a prostředí ovlivňuje náš názor/ atd.

Působit na člověka znamená počítat s fyzicko-psychicko-sociální stránkou jeho osobnosti.
Činnost – uvědomovaný nebo neuvědomovaný projev aktivace navenek, spojený se změnou polohy v prostoru, změnou vztahu k okolí, chování, jednání.

Je řízena psychickými procesy:
-kognitivními /vnímání,myšlení,paměť,pozornost/
-emocionálními /emoce,city/,
-volními /motivovaná činnost uskutečňovaná na základě vědomého rozhodnutí/

2009-11-26T08:37:00.000-08:00

Osobnost a úloha vychovatele

Vychovatel je člověk, který záměrně působí na druhé, hledá způsoby a prostředky jak se přiblížit k těm, které má na starost. Snaží se najít správnou a vhodnou cestu, na které objevuje účinné způsoby, jak na člověka působit, aby se jeho osobnost rozvíjela. Nejvíc vychováváme tehdy, když na výchovu nemyslíme a jednáme autenticky. Náš příklad ovlivňuje druhé víc, než si myslíme.
Člověk - ”homo sapiens” - sapere-znát, vědět, umět
sapore-chuť sapiente-moudrý

Věrohodnost

Kdo je moudrý? Ten, kdo hledá spravedlnost, objektivní pravdu a podle toho, co vidí jako správné, taky jedná.

Člověka moudrého charakterizuje jednoduchost /nekomplikuje zbytečně/. Vystačí si s tím, co má, je vděčný za to, čím je. Takový člověk je více vnímavý k lidem a k přírodě.
Vychovatel, který chce být věrohodný, ví, že je důležitá upřímnost a pravdivost slov, která jsou ve shodě s jeho jednáním. Věrohodný člověk se nepřetvařuje, je před každým stejný, nepotřebuje se dělat lepším.

Hraje zde velkou roli sebepoznání, protože v chování pedagoga-vychovatele hraje roli i jeho určitá náklonnost (sympatie – antipatie k druhým lidem), která ho může ovlovňovat. Abychom byli objektivní, musíme znát své přednosti a slabosti, abychom uměli správně posuzovat. Vidět situaci, člověka co nejobjektivněji.

Zdravé dítě

2009-11-26T08:36:00.000-08:00

Zdravé dítě

Zdravé dítě je to, které má základní životní potřeby. Už momenty z raného dětství mluví o tom, jak se budeme ”stavět k životu” ( naděje, strach, radost)

Takové dítě má fungující rodinu – ať biologickou či náhradní. Pokud nejsou základní životní potřeby uspokojovány, je vývoj dítěte zásadním způsobem ohrožen. Takové dítě, které se nenaučí základním věcem, může svět i nenávidět. Jak je dítěti svět ukazován a vymezován, tak dítě bude se ”světem” (životem) nakládat.

Přežití dětí žijících v nepříznivých podmínkách závisí na úspěšných vztazích s dospělými.
Prvořadou zkušeností při komunikaci je vnímání vztahu. Když někomu, kdo o mě ví, že ho mám ráda, řeknu, udělej to znovu, je to bez problémů. Tentýž výrok může žák, student s nímž jsem dosud dobrý vztah nevytvořil/a, vnímat jako zcela odlišné sdělení.

Děti a mladí lidé vůbec se nechají ovlivňovat od toho, kdo je má rád, u koho cítí oporu. Musíme se stávat aktivní součástí jejich života.

Význam vztahu ve výchovné práci

2009-11-26T08:34:00.000-08:00

Význam vztahu ve výchovné práci

Vztah je ve výchovné práci velmi důležitý. Vztahem a svým osobním příkladem můžeme předat hodnoty a postoje. Přijmout hodnoty a určité názory za vlastní, a pak je i praktikovat, je jádrem výchovy.

Jaké vztahy mohou existovat

Vztahy jsou vzájemné, navzájem se ovlivňují. Např. vztah mezi dítětem a rodiči se projeví i ve kvalitě vztahu mezi rodiči a vychovatelem a následně i mezi vychovatelem a dítětem. Dobrý vliv na člověka má sehraný výchovný tým.

Výčet vztahů, které uvádím, není konečný, bylo by možné uvést další, ale aspoň některé:
vychovatel – mladý člověk
vychovatel – skupina
mladý člověk – mladý člověk
mladý člověk – skupina
vychovatel – vychovatel
vychovatel – tým ( výchovný)

Mít a vytvářet dobré, zdravé vztahy není jednoduché. Jedná se o systém způsobů jednání, které směřují k určenému cíli. Vychovatel má jednat s jedincem vždy s úctou, která je spojena s laskavostí, ale má i přiměřené nároky.

Jak budovat dobrý vztah

2009-11-26T08:33:00.000-08:00

Jak budovat dobrý vztah

Všechny děti a mladí lidé potřebují přemýšlet, nikoli jen řešit příklady nebo opakovat informace či konstatovat fakta Budování smysluplného vztahu od nás vyžaduje ochotu být zranitelnými.

Abychom mohli roli dospělého zastávat, musíme se umět setkat s dítětem či mladým tam, kde se nacházejí. Nepotřebují další rovnocenné vrstevnické vztahy. Potřebují dospělé, s nimiž se mohou identifikovat, které mohou napodobovat a vážit si jich.Na své cestě potřebují průvodce, doprovázení a ne další spolucestující kamarády.

Dva nejdůležitější rysy lidské bytosti jsou:

1.Schopnost přemýšlet a stát si za svým postojem, názorem
2.Schopnost sdělovat své myšlenky tak, aby jim druzí správně porozuměli

Jsme dospělí, proto musíme sami sebe podrobit kritickému zkoumání:

- co do vztahu dospělý-dítě přináším
- dokážu v něm být oporou a pečovat o ně

Mít osobní přístup k lidem nám svěřeným, a přitom si udržet správný odstup je podle mého názoru umění.

Metodika zájmových činností 2.

2009-11-22T11:20:00.000-08:00

Metodika zájmových činností 2.

Metodika zájmové činnosti má za úkol „vysvětlit“nebo „dát“ návod jak pracovat s dětmi, mladými lidmi v určitém zájmovém kroužku, v zájmové činnosti…/ na co je důležité pamatovat, aby naše práce byla kvalitní a účinná /

Jde tedy i o schopnost vnímat potřeby a zvláštnosti dětí či mladých lidí, s kterými pracujeme. Mít v zásobě nápady, které dítě zabaví a zaujmou, když se začne nudit nebo ho práce nebude bavit (i takové momenty musíme předvídat).

Právě IV.kapitola je pro seminář Metodiky zájmových činností nejkonkrétnější.

Metodika zájmových činností 1.

2009-11-22T11:17:00.000-08:00

Metodika zájmových činností 1.

Úvod

Náš život můžeme přirovnat k výstupu na horu, proto chceme-li s druhými ”stoupat”, je naším úkolem ukázat a seznámit děti či mladé lidi s tím, co neznají, a proto je to často ani nezajímá. Pomůže-li učitel hudební výchovy studentům naslouchat hudbě nebo malíř naučí své studenty míchat a s odvahou kombinovat barvy, aby z toho vyšel krásný obraz, naučil je nejenom dobře malovat, ale ukázal jim daleko víc. Naučil je vnímat barvy v jejich harmonii.

Pomohl jim zamilovat si určitý druh práce, činnosti, který pro ně ještě donedávna zůstával skrytý. Oni v tom pak mohou najít potěšení, seberealizaci, být prospěšní druhým. Mít vztah ke své práci, kterou dělají rádi, kterou chtějí dělat odpovědně. Není nejdůležitější náš výkon, jak si často myslíme a podle čeho se často i hodnotíme, ale milovat lidi, věci pro ně samé, bez toho, že čekám pro sebe nějaký zisk nebo výhodu.

Někdy se nám podaří předat jen pár informací, jindy budeme mít pocit, že to, co děláme, nemá cenu. Co se však pozná je, kdo jsem já /vychovatel, kamarád, animátor../ a jestli umím být trpělivý, mít rád a na každého si najít čas.

Druzí z našeho jednání a chování často rozpoznají kdo opravdu jsem. Tento malý úvod zakončím větou z knihy Malý princ: ”Správně vidíme jen srdcem, co je důležité, je očím neviditelné.”

HLAVNÍ SMĚRY ANDRAGOGICKÝCH TEORIÍ 2.

2009-11-22T11:12:00.000-08:00

HLAVNÍ SMĚRY ANDRAGOGICKÝCH TEORIÍ 2.

SUBJEKTIVNÍ - interpretativní

- skutečnost je sociálně konstruována a závislá na vědomí sociální aktérů
- konstrukce vzniká a udržuje se pomocí symbolů, zejména jazykových
- člověk jedná na základě svobodné vůle, má své cíle a motivy
- člověk je sice zakotven v sociálních strukturách, dějinně vzniklých interpretacích, ale disponuje možností svobodné volby
- vědec uplatňuje svou perspektivu na sociální skutečnost
- tato metoda je mnohem náročnější, vědec musí vnést do vědy něco nového,
- hermeneutika, enometodologie, sociální konstruktivismus, symbolický interakcionalismus
- neužívá se technicky ale prakticky
- interpretativní

Dva možné pohledy:
- zaměření na samotnou interpretaci daného, což nevylučuje možnost kriticky zhodnotit a poukázat na její nespravedlnosti
- změna – vycházíme z toho, že ne každý se na platné interpretaci a tím i na ztvárňování světa může podílet, postoj pro všechny utlačované, vytěsněné, znevýhodněné

NORMATIVNÍ – preskriptivní, předepisující určité modely a představy výchovy
DESKRIPTIVNÍ - zjišťující
VÝCHOVA S HORA – monologická – působení učitele, instituce
VÝCHOVA MEZI PARTNERY – dialogická – předmět vyjednávání

HLAVNÍ SMĚRY ANDRAGOGICKÝCH TEORIÍ 1.

2009-11-22T11:11:00.000-08:00

HLAVNÍ SMĚRY ANDRAGOGICKÝCH TEORIÍ 1.

- andragogika jako věda humanitní i sociální

pohledy na sociální realitu:

OBJEKTIVNÍ
- nezávislou na sociálních aktérech, a tím i nepozorovateli /vědci/
- pozitivistická tradice orientace na přírodní vědy
- skutečnost je objektivně daná a má strukturu nezávislou na lidském poznání a jednání
- poznáním získaným objektivním pozorováním dojdeme k všeobecně, ve všech případech platným zákonitostem a teoriím, pomocí kterých můžeme libovolné jevy vysvětlit
- použité vědecké metody jsou zárukou stále lepšího poznání společnosti, na základě poznání lze iniciovat racionálně kontrolovaný proces učení se
- racionálně kontrolovaný proces učení a pokrok v poznání jsou předpokladem společenského pokroku – vědeckého a sociálního

- tyto vědy se právem označují jako TECHNICKÉ
- jejich cílem je produkce vědění, které v případě andragogiky umožňuje zvýšení efektivity procesů učení na makro- a mikrosociální úrovni
- úkolem andragoga je profesní získávání znalostí a dovedností, které se dají zprostředkovat výukou a výcvikem
- tomuto směru je mnohé vyčítáno, např. neobjasňuje cíle a hodnoty učení, je pro všechny platný – utopie, …/
- vědec disponuje jednoznačnou deskripcí reality

STRUKTURALISTICKÁ TEORIE HABITU, BIOGRAFICKÉ METODY

2009-11-22T11:08:00.000-08:00

STRUKTURALISTICKÁ TEORIE HABITU /BOURDIEU/

- ani tento teoretický pokus se nesnaží bezprostředně řešit probéři praxe
- sociologická analýza vzdělávacích otázek
- genetický strukturalismus Bourdieua – sociolog
- habitus = sada naučených a zvnitřněných schémat vnímání a kompetencí, myšlení a jednání
- společensky strukturován, ale i individuální
- společnost předala škole monopol na vzdělávání, škola reprodukuje „kulturní kapitál“ společnosti jako vědomosti, ale i jako strukturu poměru sil ve společnosti a jako symbolické vztahy mezi sociálními třídami

- škola reprodukuje tento kapitál ve formě habitu, jako zvnitřnění principů kulturní libovůle
- pedagogika je zamlžováním v přenosu kulturní libovůle a vzdělávání reprodukcí zlovůle
- vzdělávání dospělých není otázkou motivace a smyslu učení, ale kulturním kapitálem
- pedagogika se pohybuje mezi dvěma póly – čistým rozumem a čistým násilím

BIOGRAFICKÉ METODY
- výzkum biografie člověka a životopisný přístup
- sociologie konstatuje rostoucí individualizaci životních drah
- vzniká pod vlivem americké vývojové psychologie 70. let
- zabývá:
- jak se tvoří identita
- které události jsou rozhodující
- které jsou kritické úseky života
- vliv vlastního a cizího na tvorbu identity
- jaké úkoly musí osobnost pří svém rozvoji zvládat
- které osobnostní strategie zvládání situací jsou generačně a věkově závislé

- mezistupeň ryze individuálního a makrospolečenského pohledu
- integrovaná střední cesta

1. tradice německé hermeneutické pedagogiky, snaží se o teoretický popis vzdělávacích procesů bez nutnosti empirie
2. sociologický směr převládá v anglosaských zemích, jako instrument výzkumu
3. francouzský /Francie, Kanada/, kdy hovoříme o spojení dvou předchozích směrů

Teorie vědění, SOCIÁLNĚ – EKOLOGICKÝ PŘÍSTUP

2009-11-22T11:07:00.000-08:00

Teorie vědění /Scheler, Mannheim/

- sociální hierarchizaci vědění = sociální konstrukce vědění
- co dělá z vědění vědu, pro andragogiku málo využitelné
- vědění každodenní /příbuzné symbolickému interakcionalismu a fenomenologii/ a vědění vzdělávací /poznatky, znalosti…/
- kognitivní praktiky, které musí člověk ovládat, aby zvládl svůj život
- jak se konstituuje společenská skutečnost
- jak se definuje sociální situace
- jak se klasifikuje sounáležitost a vyloučení ze společnosti

SOCIÁLNĚ – EKOLOGICKÝ PŘÍSTUP /BRONFENBRENNER/
- pokus o charakteristiku jak sociálního, tak i vědeckého světa individua
- je podobný teoriím předchozím, s tím rozdílem, že každodenní svět je zkoumán bez vztahu k vnitřním, jím vyvolaným psychickým procesům, a zároveň naturalistickým chápáním metod
- pod vlivem německé biologie a psychologie minulého a století
- lidský vývoj – prostorově-regionální, materiální a ekologický
- nejsou významně využívány, ale důležité pro plánování, nabídku v poradenství

Koncepce životního světa, Etnometodologie, Koncepce interpretačních vzorců

2009-11-22T11:04:00.000-08:00

Koncepce životního světa /Schütz, Luckmann/
- významy, hodnoty, přesvědčení, které orientují jednání
- očekávání, sebepojetí, pojetí druhých
- procesy vyjednávání mezi systémem a životním světem jako součást společenských změn

Etnometodologie /Garfinkel/
- formální jazykové praktiky, které organizují komunikaci
- rutinní, sociálně významné strategie, formální interakce, rituály, institucionalizovanou interakci

Koncepce interpretačních vzorců /Thomsem/
- zachování vzorců chování
- vzorce mají sociální konstituci a jsou výsledkem interpretace subjektu
- úloha andragoga spočívá v rozluštění základního smyslu jazykových aktů a toho co už dospělý ví
- to co už zná + přiučení

- zabývá se:
- které výkladové vzorce nalézá jedinec ve svém životním světě jako sociálně akceptované
- co je v nich obsaženo jako jinými vytvořený nátlak
- které vzorce ovlivňují jednání, které jsou otevřené
- existují rozdíly mezi vzorci a jednáním
- existují rozdíly mezi jednotlivými vzorci

TEORIE ZAMĚŘENÉ NA ŽIVOTNÍ SVĚT, KAŽDEDENNÍ VĚDĚNÍ, ETNOMETODOLOGIE APOD.

2009-11-22T11:01:00.000-08:00

TEORIE ZAMĚŘENÉ NA ŽIVOTNÍ SVĚT, KAŽDEDENNÍ VĚDĚNÍ, ETNOMETODOLOGIE APOD.

- populární v 80. létech
- reakce na objektivistické teorie chování, ale i čistě subjektivistické /viz. výše/
- Schütz, Luckmann, transformovali fenomenologii transcendentální, Husserlovu, v teorii každodenního světa
- odhalil sociální a politickou dimenzi fenomenologie
- základní – členové určité společnosti sdílejí i určité společné hodnoty, znalosti, zkušenosti a kulturní techniky, které považují za samozřejmé
- společenské vědění předchází individuálnímu
- rozděluje vědění pro každého /každodenní/ a vědění zvláštní /vědecké, profesní/
- dělí pak vědění na důležité, nedůležité, známé, důvěrné, blízké, atypické, okrajové atd., dále pak kritické

- životní svět a systém nepodmiňují
- tyto teorie jsou v podstatě identické - Beneš
- tyto teorie se dají označit také za „sociální konstruktivismus“ nebo za „subjektivní“ a „kreativní“, neboť zohledňují subjektivní a smysluplné jednání lidí jako za společensky ustanovující
- odklon od makrospolečenské problematiky, k mikroorientaci:
- každodenní život je přitom realita, která má objektivní i subjektivní prvky
- tato realita je lidmi interpretována a má pro ně subjektivní význam
- společnost je produkt lidské činnosti, která má svůj subjektivní význam

- spojení společenské reality a subjektivně a smysluplně zaměřené činnosti
- sugeruje ale popularizující podání protikladu všedního života a vědy, techniky, civilizace, práce, systému, kultury, zdůrazňuje racionalitu proti emotivitě
- odpovídá trendu vyzdvihujícímu empatii, autenticitu, tělesnost, sebeterapii, hédonismus, kreativitu, optimismus…

- kritici zde vidí chybějící politické a didaktické zaměření
- význam při výzkumu skupin: zkoumají:
- životní podmínky – bydlení, status, volní čas, práce, finance
- životní formy, struktury spolužití – rodina, singl, rozvody
- milieu – skupinově typické, druhy vnímání, interpretace
- životní styl – oblečení, konzumace, kulturní participace…
- způsob vedení života – spontánní, situovaný, hodnoty, normy

SOCIALIZAČNÍ TEORIE A VZDĚLÁVNÍ DOSPĚLÝCH, SYMBOLICKÝ INTERAKCIONALISMUS /MEAD/

2009-11-22T10:59:00.000-08:00

SOCIALIZAČNÍ TEORIE A VZDĚLÁVNÍ DOSPĚLÝCH

- objasnění socializačních procesů ve vztahu k jejich vzdělávacím aktivitám
- používání socializačních teorií /Pardon, Mead, Oevermann/
- hledají vnitřní logiku vzdělávacích procesů, tedy pravidla průběhu jednání lidí v rámci vzdělávání dospělých
- jednota pedagog. a sociál. jednán
- teorie vzdělávání dospělých se stává součástí teorii socializace
- socializace je otevřeným procesem s neurčitým výsledkem

SYMBOLICKÝ INTERAKCIONALISMUS /MEAD/

- významy nepřijímá jednotlivec automaticky, ale musí je přizpůsobovat situacím
- není žádná pevná struktura situací a jejich odpovídajících jednání
- přejímání rolí znamená vyjednávání mezi zúčastněnými
- základní otázky:
• jak definují účastníci situaci
• které vlastní a cizí definice jsou přitom relevantní
• které definice odpovídají normálnímu stavu, které se odlišují apod.

2. ZÁKLADNÍ SMĚRY V TEORII VZDĚLÁVÁNÍ DOSPĚLÝCH

2009-11-22T10:58:00.000-08:00

2. ZÁKLADNÍ SMĚRY V TEORII VZDĚLÁVÁNÍ DOSPĚLÝCH

DVA TYPY

– teorie objektu /které aktéry učení a vyučování vidí jako objekt, neptají se po smyslu vzdělání/
– teorie subjektu / jejichž zájmy, očekávání a snahy jsou součástí tvorby andragogické vědy/

Teorie – jako objekt
- člověk je jen soubor kvalifikace, orientace, dispozice jednání, zástupce rolí, ne smysluplně konající individuum ve smysluplném světě
- učení je viděno pod úhlem využitelnosti a efektivity

1. makrospolečenská rovina
- vysvětlení souvislostí mezi sociálními změnami a vzděláváním dospělých
- poměr mezi společenským vkladem a přínosem vzdělávání dospělých
- teorie systémů, strukturálně funkcionalistická teorie, ekonomie vzdělávání a tzv. ekonomie vzdělávacího sektoru

2. mikroúroveň vlastních procesů učení a ovlivňování účastníků
- snaží se učení a chování zefektivnit a zvýšit výkonnost vlastního andragogického a didaktického procesu
- racionalita organizace učení, výběr témat, metod, o strukturu programů a efektivity učení
- podmínky a faktory učení dospělých, definice učení
- definice se přibližuje definici socializace, tedy učení je skrze zkušenosti podmíněný růst nebo změna znalostí, kvalifikací, dispozic k jednání a normativních orientací
- učení dospělých jde o vzdělávání v institucích
- dodává konkrétní recepty nebo didaktické technologie
- behaviorismus, teorie pole, tvarová psychologie

Teorie – jako subjekt
- zaměřuje se na účastníka v jeho životních situacích
- jeho zkušenosti, zájmy, blaho komunity atd.
- duchovně-vědní tradice německé hermeneutické pedagogiky a andragogiky a PVČ

Čtyři roviny učení v andragogice

2009-11-22T10:55:00.000-08:00

4 roviny učení v andragogice, jimiž se zabývá:

1. hledisko makrosociálního vývoje
- význam sociálních, kulturních, politických, ekonomických a technologických struktur a změn ve vzdělávání a učení
- otázky ekonomické a společenské funkce vzdělávání dospělých, vývoj kvalifikační struktury, sociální stratifikace, mechanizmus řešení společenských krizí, např. nezaměstnanost, migrace

2. institucionální a organizační zázemí
- možnosti realizace andragogických cílů v různých organizacích, byrokratizace a profesionalizace

3. hledisko interakcí, didaktiky, metodiky
- analýza procesů organizovaného učení, vztah afektivního a kognitivního, skupinového a individuálního, intencionálního/organizovaného/ a incidentního /neorganizovaného, samovolného/ učení

4. individuální hledisko
- tvorba identity, možnost plánovat vlastní vzdělávací cestu, vztah k životním problémům atd.

Zaměření andragogických teorií je ovlivněno andragogikou realitou, andragog. záměry a potřebami
- otázky výkonu povolvání /makro-mikroekonomcké úvahy, kvalifikační struktura/, dalšího podnikového vzdělávání, potřeb komerčních zařízení, sociální politiky, aktuálních celospolečenských témat /ekologie, feminismus/

Andragogika úvod, hlavní a základní směry

2009-11-22T10:53:00.000-08:00

ZÁKLADNÍ SMĚRY V ANDRAGOGICE
A HLAVNÍ SMĚRY

1. PŘEDMĚT ANDRAGOG. TEORIÍ

- teorie mají různé funkce a ambice
- v andragogice i pedagogice nacházíme snahy jak o:

OBECNOU A APLIKOVANOU TEORII

OBECNÁ
– analytickým spíše než empirickým způsobem získaný abstraktní pojmový aparát
– zpracování jakéhokoliv pedagogického nebo andragogického problému
– nejednoznačnost používaných pojmů upozorňuje na stávající problémy
– časté jsou pokusy o převzetí teorií z jiných oborů
– jedná se především o dříve populární emancipační a kritické teorie, např. teorie komunikativní, systémové, konstruktivistické
– problémem je slabá verifikovatelnost v konkrétních pedagog. a andragog. podmínkách
– ztrácí vztah k praktickým otázkám
– např. převzaté tvrzení, že „dospělý člověk je schopný se učit, ale je nepoučitelný“

APLIKOVANÁ
- zde spočívá síla a nezastupitelnost andragog. myšlení
- didaktika, metodika, poradenství, řízení vzdělávacích zařízení
- andragogika využívá množství poznatků z jiných oborů, ty jsou pak modifikovány pro potřeby andragogiky

PŘEDMĚTEM = učící se dospělý

- učení se dospělého ve všech jeho souvislostech
- vzdělávání, kvalifikace, kompetence, výchova

VÝCHOVA SKRZE SPORT, VÝCHOVNÁ ÚLOHA TRENÉRA 10.

2009-11-22T10:49:00.000-08:00

VÝCHOVA SKRZE SPORT, VÝCHOVNÁ ÚLOHA TRENÉRA 10.

Kuhl (1981) uvádí výsledky své vlastní zkušenosti ze spolupráce s trenérem družstva kopané. Nejprve rozebral důkladně krizovou situaci v družstvu a konstatoval její příčiny:
- diskrepance mezi výkony v tréninku a v utkání – hráči se v utkání báli, aby neudělali chybu
- družstvo nebylo dobře strukturované, chyběla silná osobnost
- o konfliktech se nemluvilo, chybělo přebírání zodpovědností
- docházelo k výpadku výkonnosti lepších hráčů, ale náhradníci nebyli lepší atd.

Pokud se hráči nebojí za ním s čímkoliv přijít, má vyhráno, musí si však dávat pozor na to, aby se nevěnoval jen těm průbojnějším, kteří si jeho pozornost někdy i vynutí sami. Výchova je věc citu, jisté disciplíny a intuice. Pokud se mu podaří vytvořit mezi všemi „přátelské ovzduší“, pak je možné taky správným způsobem napomínat.

Důsledná výchova vyžaduje také „napomenutí“
Dobré vyhubování je určitým způsobem disciplinované.
- Je okamžité. Nemá cenu stav úzkosti prodlužovat, pozdní vyhubování jenom rozzlobí.
- Je důsledné. Důslednost zavádí pořádek. To, co jindy nedovolíme, nemůžeme schválit v jiném okamžiku. To pak dítě nikdy neví, jak se má chovat.
- Je jisté. Musí být ale předem jasné, na čem jsme se domluvili.
- Je správné. Musí být následkem špatného chování, a nikoli nervozity a únavy rodičů.
- Je pozitivní. Dítě něco provedlo, ale to neznamená, že vyhubování má být formou pokoření, vždy musí dítě vědět, že ho vychovatel (rodiče atd.) má rád.
- Má správnou intenzitu. Intenzita musí být přizpůsobena vážnosti přestupku.
- Je účinné. Ukázňovat znamená vyučovat. Posledním kritériem každého vyhubování je otázka: Učí dítě dobrému chování, nebo ne?

Víme, že i ve sportu platí určitá pravidla, která, pokud nejsou dodržena, mohou způsobit vyloučení hráče (např. používání dopingu, nevhodné chování na hřišti, překročení pravidel hry atd.)

Cílem je prostě citlivé působení, s pochopením vnitřního světa mladého člověka, nicméně však promyšlené na základě perspektivních koncepcí. (…) Mladý adept sportu brzy pozná, že cesta k dobrému výkonu je dlouhodobá a někdy trnitá, ale při dobrém vedení se projevy osobnosti, které jsou s touto cestou spojeny, zpevňují a případně i přenášejí do jiných životních oblastí. A to je vlastně ten největší přínos sportu k rozvoji společnosti, o který bychom měli usilovat.

Článek podporuje:
brankářské masky, hokejové lapačky, betony

VÝCHOVA SKRZE SPORT, VÝCHOVNÁ ÚLOHA TRENÉRA 9.

2009-11-22T10:48:00.000-08:00

VÝCHOVA SKRZE SPORT, VÝCHOVNÁ ÚLOHA TRENÉRA 9.

Trenér si sám vypracuje plán (projekt), kde se pokusí pojmenovat prostředky (způsob práce) a cíl, ke kterému chce vést. Výchovný plán vyžaduje znalost:

- prostředí, z kterého přicházejí
- osobní dary jedince a “míru” sportovního talentu
- jeho motivace (proč přichází..)

Rozbory různých přístupů trenérů k hráčům odhalují některé konkrétní poznatky o účelných projevech hráčů. Doporučujeme tato:

1. Trenér má být modelem, nic nepředstírat, neklamat, být ochotný naslouchat.
2. Vyžadovat plné odevzdání se sportu a cílům družstva, ale vždy dávat najevo, že v životě jsou důležitější věci, než sport.
3. Usilovat o spravedlivé rozdělování pozornosti a sympatií. Uvědomovat si pocity vlastní a pocity svých svěřenců.
4. Budovat v nich sebedůvěru, schopnost sebeoceňování, sebekontroly (reagování na chyby vlastní, rozhodčího)
5. Dobré složení tréninku, umění propojit koncentraci s relaxací.
6. Komunikovat s rozhodností, ale přátelsky, nekřičet, dávat najevo dobrou náladu.
7. Korigovat krátce, ale s odůvodněním.
8. Hněv trenéra má být pozitivní. Negativní odsouzení působí destruktivně.(umění napomenout viz.3.2.2.)
9. Neopomenout pochválit.
10. Dát prostor, kde se mohou k tréninku vyjádřit.
11. Seznamovat sportovce nejen s jeho vlastním úkolem a zodpovědností, ale i s odpovědností ostatních, nechat je pozorovat a registrovat úsilí druhých.

Článek podporuje:
brankářské masky, hokejové lapačky, betony

VÝCHOVA SKRZE SPORT, VÝCHOVNÁ ÚLOHA TRENÉRA 8.

2009-11-22T10:46:00.000-08:00

VÝCHOVA SKRZE SPORT, VÝCHOVNÁ ÚLOHA TRENÉRA 8.

Trenér a zároveň vychovatel

Každý sport i hra mají své zákony a pravidla, stejně jako náš život. Hráči jsou při hře často spontánní, hru prožívají se zápalem a nekontrolují své emoce. Stále platí, že musí dodržovat jistá, předem daná pravidla. I my se snažíme mít v každodenním životě určité zásady, které dodržujeme.

Trenér, který je i vychovatelem, dokáže obětovat svůj čas a být se sportovci i mimo hřiště. Takový trenér-vychovatel se stává pro mladé lidi osobností, stává se člověkem, kterému věří a často ho i napodobují. Dodržuje-li sám to, co po ostatních vyžaduje, stává se příkladem.

Hlavní úkol trenéra během tréninku: Na začátku říct plán tréninkové jednotky (na co se zaměří), důležitá je jeho verbální i nonverbální komunikace s hráči, nutnost předvádět určitá herní cvičení, trenér hráče pozoruje – opravuje, chválí a povzbuzuje. Na konci tréninku je dobré aspoň krátce zhodnotit či poděkovat, rozloučit se.
Je dobré když se na konec tréninku zařadí zajímavá hra nebo když si hráči mezi sebou zahrají zápas.

Čas, strávený nasloucháním a ochota jen tak s druhým být, budí v druhém důvěru a vnitřní jistotu, že existuje někdo, za kým mohu přijít a svěřit se mu.
Někdy je důležité učit hráče vzájemné úctě mezi sebou, (oslovovat se jménem). Trávit s nimi momenty oslav a her, umět zjednodušeně řečeno „ztrácet“ čas.

Trenér vede své svěřence k odpovědnosti. Je pár možností, které se nabízí:
- tréninkový deník, kde si po každém tréninku zapíšu hodnocení ( na kolik procent jsem makal)
- rozepsané služby na týden ( příprava hřiště, donést sportovní pomůcky…)
- pomoci při přípravě na turnaj pro mladší hráčky ( hřiště, příprava cen…)
- hodnocení: sami sportovci si udělají harmonogram, kde vypíší, jak prožívají volný čas

Článek podporuje:
brankářské masky, hokejové lapačky, betony

VÝCHOVA SKRZE SPORT, VÝCHOVNÁ ÚLOHA TRENÉRA 7.

2009-11-22T10:44:00.000-08:00

VÝCHOVA SKRZE SPORT, VÝCHOVNÁ ÚLOHA TRENÉRA 7.

Jaké jsou cíle tréninku
- silná vůle (volní vlastnosti)
- posílení zdraví
- spolupráce v kolektivu
- učit se realizovat v praxi vše, co se naučí na tréninku
- rozvíjení základních motorických cviků

Společné hodnocení
Společná hodnocení po zápase jsou nesmírně potřebná pro schopnost vidět nedostatky a umění podtrhovat klady. Jde o herní hodnocení, při kterém se učíme vidět i sami sebe, naši ochotu bojovat až do konce, vidět i náš postoj v „poli“ vůči spoluhráčkám a dokázat si popřípadě vyříkat vše, co nebylo správné i v našem chování (nervosita hraje při utkáních velkou roli). V těchto momentech může všem být oporou trenér, který podpoří vzájemné vztahy mezi hráči.

Význam slova „l´alleducatore“
Toto slovo je italského původu a je složeno ze dvou slov: allenatore /trenér/ + educatore /vychovatel/. Jde o to, aby člověk, který vede sportovní družstvo byl odborník ve sportu, který trénuje a zároveň byl vychovatelem, který nedbá jen na sport, ale i na výchovu a formaci svých svěřenců.

V podstatě má činnost trenéra dvě hlavní stránky:
1. teoretickou
2. praktickou, interakční
Základem teoretické složky je trenérovo vzdělání, zvl. Odborné, ale i zkušenosti a schopnosti. Avšak ani dokonalý program - jak praxe potvrzuje – nezaručuje úspěch při realizaci, i když je k němu důležitým předpokladem. Realizace je činnost jiného druhu, v ní se uplatňují interakční kapacity trenéra; jeho zaměřenost, vlastnosti, specifické schopnosti, zkušenosti. Dokonce je možné, že trenér s vynikajícími interakčními předpoklady a slabý teoreticky dosáhne úspěchu spíše než trenér, který je na tom právě opačně, tj. silný v přípravě, ale má obtíže v interakci

Článek podporuje:
brankářské masky, hokejové lapačky, betony

VÝCHOVA SKRZE SPORT, VÝCHOVNÁ ÚLOHA TRENÉRA 6.

2009-11-22T10:42:00.000-08:00

VÝCHOVA SKRZE SPORT, VÝCHOVNÁ ÚLOHA TRENÉRA 6.

Základní principy tréninku
Chci uvést pár pravidel pro vedení sportovní činnosti:
- postupnost: trénink stupňujeme pomalu, podle schopnosti sportovců
- opakování: důležité herní pohyby opakovat, aby byly téměř automatické, posiluje jistotu
- individuální momenty: vidět potřeby kolektivu, ale také sportovce /jednotlivce/

Průběh a fáze motorického učení
Platí zde tyto základní složky:

a) motivační
b) poznávací
c) výkonová
d) kontrolní
Tyto základní složky se v procesu prolínají a spolupůsobí při dosahování vzdělávacích a výchovných cílů.

Pedagogické aspekty motorického učení:
1. motivační předpoklady: jsou založeny na vnitřních a vnějších motivech, zájmech
2. pohybové předpoklady: sportovec by měl mít odpovídající úroveň pohybových schopností, trenér sportovce dovednostem učí
3. cíl tréninku: sportovec má pochopit, proč se učí požadovanou dovednost
4. stimulace (pobídka)
5. percepce (vnímání) a prezentace úkolů: sportovec koná první pokusy, trenér opravuje chyby (verbálně, kinesteticky), jednak v průběhu pohybu
6. zpevňování a retence (uchování v paměti): sportovec by měl být pochválen za zlepšení pohybu, správně voleným počtem opakování pokusů dochází k zapamatování
7. integrace (spojování různých částí v celek) a transfer (transfer je kladný přenos nacvičované dovednosti do jiné oblasti
Každý z nás se učí s jinou rychlostí.

Článek podporuje:
brankářské masky, hokejové lapačky, betony

VÝCHOVA SKRZE SPORT, VÝCHOVNÁ ÚLOHA TRENÉRA 5.

2009-11-22T10:39:00.000-08:00

VÝCHOVA SKRZE SPORT, VÝCHOVNÁ ÚLOHA TRENÉRA 5.

Vytváření vlastní identity

Jestliže mladý sportovec vezme sport, který dělá vážně, pak si můžeme být jisti, že pokročí i v osobním růstu – jako člověk, nejen jako hráč.
Potom můžeme mluvit o určitých krocích, které nastávají:

- od individualismu ke spolupráci
- od uzavřenosti k otevřenosti
- od výbušnosti k sebekontrole
- od anonymity k odpovědnosti

Cílem ve sportovní výchově je pomáhat každému sportovci k celistvému zrání. Pokud řekneme o někom, že je osobnost, vidíme, že člověk je vyzrálý především v těchto oblastech:
- emotivně-citové, - intelektuální, - morálně-sociální, - tělesné

Tréninková jednotka v kolektivním sportu

Každý kolektivní sport má trochu jiný charakter, člověk se učí to, co je právě pro daný sport, který praktikuje důležité. Např. v odbíjené je důležitý postřeh, rychlost, vytrvalost a mrštnost. Důležitá je schopnost „dívat se“, zkrátka vidět co dělá soupeř, kam mohu (v případě volejbalu) umístit míč. Na tréninku je proto velmi důležité probrat a natrénovat ta cvičení, která cvičí určité herní návyky hráče.
Proto je důležité cvičit i soustředěnost, která je důležitá nejen kvůli harmonickému pohybu, ale je potřeba při hře přemýšlet a koukat se. Při tréninku je dobré používat různé hry, které spontánně připravují na sportovní výkony.

K tomuto tématu HER se vrátíme v poslední části, která se jmenuje animace a její cíle.
Sportovci jsou většinou odolnější, jak psychicky tak fyzicky

Článek podporuje:
brankářské masky, hokejové lapačky, betony

VÝCHOVA SKRZE SPORT, VÝCHOVNÁ ÚLOHA TRENÉRA 4.

2009-11-22T10:37:00.000-08:00

VÝCHOVA SKRZE SPORT, VÝCHOVNÁ ÚLOHA TRENÉRA 4.

Výchovný program v kolektivním sportu

Pokud chceme opravdu vychovávat, je potřeba mít výchovný plán, vědět kam chci s mladými sportovci směřovat. Protože každý dobrý plán je vytvořen minimálně na rok dopředu, musí mít tento plán i dílčí cíle, které jsou ověřitelné během roku.

Můžeme sledovat tři dimense:
- fyzická
- lidská (posilují se hodnoty: vytrvalost, velkorysost, obětˇ, disciplína...)
- sociální (vztah s druhými sportovci, trenéry, rozhodčími...)

Trenér musí plánovat každý trénink, pokud chce, aby se jeho hráči posouvali dopředu. Někdy k takové přípravě patří i složitá herní cvičení, která učí sportovce postřehu a herní kombinaci.

Někteří trenéři vyžadují i individuální tréninky hráčů, které si mají zapisovat do svých osobních záznamů nebo jsou pro ně vytvořeny speciální tréninkové deníky, kde si zapisují nejen své výkony, ale i každý trénink. Učí se hodnotit sami sebe a skrze zápisy mohou srovnávat (po nějakém čase) i svou výkonnost.

Článek podporuje:
brankářské masky, hokejové lapačky, betony

VÝCHOVA SKRZE SPORT, VÝCHOVNÁ ÚLOHA TRENÉRA 3.

2009-11-22T10:35:00.000-08:00

VÝCHOVA SKRZE SPORT, VÝCHOVNÁ ÚLOHA TRENÉRA 3.

Komunikace mezi sportovci
Všichni víme, že komunikace je v každé oblasti důležitá, ale někdy zjišťujeme, že ani nevíme, jak komunikovat nebo naopak zjistíme, že to co jsme řekli, bylo pochopeno nesprávně. Bez autentické komunikace se pravdivé vztahy nevytvoří.
„Můžeme hrát spoustu let s lidmi, s kterými nebudeme mít nikdy autentické vztahy. Nakonec mít krásné hluboké vztahy je velká výhra pro každého člověka. Kde se hráči opravdu dobře znají se svými přednostmi i chybami, tam se často i vzájemně přijímají.“

Aby se sportovci stávali „vnitřně svobodnými“ musí překonat určitá stadia:
- „shodit“ masku, která nás často brzdí
- mít v úctě každého hráče(i s odlišnými postoji a názory)
- snaha o otevřené upřímné vztahy se všemi

Jde tedy o komunikaci, ve které se učíme především naslouchat, abychom pochopili význam toho, co mi druhý říká. Ve skupině se mladí sportovci často setkávají s růzností názorů, které často až do té chvíle nepoznali. Konfrontovat se s druhými /vrstevníky/ je zvlášť v dospívajícím věku velmi obohacující. Často znají, co říkají doma rodiče nebo učitelé ve škole, ale při tréninku poznávají i názory a postřehy svých kamarádů či trenérů, které jsou pro ně často „novým objevem“.

Zvlášť pokud na hřišti tráví hodně času. Hráči se ovlivňují navzájem. V kolektivním sportu pak sportovci sdílejí často podobné sny, strachy, obavy či naděje. Konkrétně ve vztazích skupiny se prohlubuje: přátelství, odpuštění a spolupráce.

Článek podporuje:
brankářské masky, hokejové lapačky, betony

VÝCHOVA SKRZE SPORT, VÝCHOVNÁ ÚLOHA TRENÉRA 2.

2009-11-22T10:34:00.000-08:00

VÝCHOVA SKRZE SPORT, VÝCHOVNÁ ÚLOHA TRENÉRA 2.

Ve sportovním klubu často roste naše příslušnost ke společnosti, ve které žijeme. Příslušnost se stává silnější, když se sportovní družstvo stane skupinou /společenstvím/.

Ve skupině, kde jsou dobré přátelské vztahy, umí často hráči i v individuálních sportech soutěžit bez velkých rivalit. Družstvo se stává skupinou, když je tam více „my“ než „já“.

Aby se družstvo stalo skupinou, musí vytvářet momenty, ve kterých se nebudou zabývat jen sportem a hodnocením zápasu, ale kde budou hráči společně trávit čas nezištně a spontánně.

Není jednoduché vyvažovat dva prvky – trénink a povinnost s momenty a setkáními, které jsou tzv. nad rámec povinností, ale které budují vztahy a podporují důvěru.
„Být spolu“ jiným způsobem se dá naučit, jde jen o ochotu a vůli najít si pro druhé čas.

Článek podporuje:
brankářské masky, hokejové lapačky, betony

VÝCHOVA SKRZE SPORT, VÝCHOVNÁ ÚLOHA TRENÉRA 1.

2009-11-22T10:32:00.000-08:00

VÝCHOVA SKRZE SPORT, VÝCHOVNÁ ÚLOHA TRENÉRA 1.

V této třetí části chci podtrhnout důležitost sportovního družstva v osobním růstu sportovce. Každé setkání ať už na tréninku či mimo sportovní hřiště je pro sportovce obohacující, učí se naslouchat, vést dialog, spolupracovat se spoluhráči. Důležité místo zde má trenér – vychovatel, který doprovází a trénuje své svěřence. Na něm často záleží nejvíce, jestli se ze sportovního družstva vytvoří „dobrá parta“.

Můžeme rozdělit skupiny na:
- zaměřené na určitý úkol, kde jde především o skupinu pracovní, může to být práce manuální či intelektuální
- skupiny formační /vzdělávací/, kde je cílem se vzdělávat a formovat, konfrontovat se s ostatními a z toho vyvozovat pro život patřičná rozhodnutí

Sportovní skupina či družstvo patří do skupiny první, protože mladí se scházejí za účelem sportovním, příliš jim o vzdělání nejde.

Sportovní družstvo
Být součástí kolektivního sportu je velká výhoda pro mladé v jakémkoliv věku. Je to pro mladé sportovce možnost být přijímán vrstevníky, kteří mají společné zájmy (v našem případě sport). Ve skupině, která je dobře vedena, mladý sportovec může zakusit svoji originalitu a zároveň potvrzení /přijetí/ ze strany spoluhráčů.
Skupina se může stát příležitostí pro vzájemnou výměnu nejen v herní činnosti, ale i mezilidských vztazích.

Kolektivní sporty jako např. fotbal, volejbal, košíková a další nabízejí mladým lidem „vyjití“ ze samoty, dávají příležitost, aby si vyzkoušeli svoje osobní hranice a pomáhají jim začlenit se a vytvářet mezi sebou přátelství.

Kolektivní sport často přináší:
- vyjití ze sebe
- učí sebekontrole (možnost vést si sportovní deník)
- posiluje vůli
- roste ochota oběti (unést námahu a bolest na tréninku)
- učí se vnímat potřeby druhých
- poznává náturu sportovců (při hře jsou sportovci spontánní)
- odpovědnost
- posiluje sebepřijetí (úspěch družstva)

Článek podporuje:
brankářské masky, hokejové lapačky, betony

ZAŘÍZENÍ PRO VČ DĚTÍ A MLÁDEŽE - ÚSTAVNÍ A OCHRANNÁ VÝCHOVA

2009-11-22T10:15:00.000-08:00

ZAŘÍZENÍ PRO VČ DĚTÍ A MLÁDEŽE

Ústavní a ochranná výchova

- soudem nařízená ústavní výchova /afunkční, dysfunkční rodiny/, soudem uložená ochranná výchova / děti se závažnými výchovnými problémy/
- základní právo dítěte na výchovu a vzdělávání, vytváření podmínek podporujících sebedůvěru dítěte, rozvíjející citovou stránku osobnosti, aktivní účast na společnosti

- diagnostické ústavy
- komplexní vyšetření speciálně pedagogické, psychologické, sociální, zdravotní
- rozdělování dětí do ústavů, ale i do SMLUVNÍCH RODIN
- úkoly – diagnostické, výchovné, terapeutické, vzdělávací, sociální organizační, koordinační

- dětské domovy
- nejrozšířenější typ zařízení ústavní výchovy
- 3-18 let
- základní skupinou je rodinná skupina, heterogenní podle pohlaví a věku
- překonávání adaptačních obtíží, volní rozvoj, nejsou dostatečně samostatné, požadavky musí být přiměřené dětem
- důležitý aspekt – využívání volného času

- dětské domovy se školou
- pokud mají děti v DD výchovné obtíže

- výchovné ústavy
- pečují o děti starší 15 let se závažnými poruchami chování
- vyžaduje speciální vysokoškolskou přípravu
- do dětských domovů se liší – jsou více uzavřené, jejich součástí bývají i základní školy, odborné školy
- činnost ve vč většinou probíhá v ústavu
- organizační jednotkou – výchovná skupina – 5 - 8 dětí

ZAŘÍZENÍ PRO VČ DĚTÍ A MLÁDEŽE - PREVENTIVNĚ VÝCHOVNÁ PÉČE, ÚSTAVNÍ AOCHRANNÁ VÝCHOVA

2009-11-22T10:14:00.000-08:00

ZAŘÍZENÍ PRO VČ DĚTÍ A MLÁDEŽE

PREVENTIVNĚ VÝCHOVNÁ PÉČE, ÚSTAVNÍ AOCHRANNÁ VÝCHOVA

- selhávání výchovné péče v rodině – neplnění rodičovskýchpovinností, nesprávné výchovné metody
- zmírňování a vyloučení negativních vlivů

Střediska výchovné péče
- všestranná preventivní speciálněpedaogická péče
- psychologická pomoc dětem s rizikem či s projevy poruch chování a negativních jevů v sociálním vývoji a dětem propuštěných z ústavní výchovy při jejich integraci do společnosti
- zachycují jejich první projevy, problémy v rodině, nabízí pomoc nebo intenzivní péči
- šikana, útěky z domova, záškoláctví atd.
- další instituce – střediska sociální prevence, linky důvěry, zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc

Náhradní rodinná výchova
- pokud jsou preventivně výchovné postupy neúčinné - náhradní rodinná výchova
- i pro děti, o které se rodiče nemohou starat /smrt, nemoc, výkon trestu/
- nezrušitelné osvojení /adopce/, pěstounská péče, SOS vesničky
- rozhoduje soud